Adéla Knapová: Náctiletí aktivisté jsou hrdinové. Aneb ve třinácti proti mainstreamu
V sobotu měl v pražském kině Atlas premiéru dokument Náctiletí aktivisté s podtitulem Život v neveganském světě. I když samotnému dokumentu se z řemeslného pohledu dá leccos vytknout (narozdíl od celovečerního dokumentárního filmu Svědectví, na němž se dva ze spoluautorů, manželé Vincourovi, také podíleli a který si naopak v ničem nezadá se světovou produkcí podobných unikátních a zásadních filmů), je důležité, že vznikl.
Zachytil totiž hlas mladé generace, která bojuje za soucitnější a spravedlivější svět pro všechny živé bytosti. To vše zcela mírovou a neagresivní cestou. Tedy nikde se nepřilepují, nikomu nenadávají, nic neničí a nerozbíjejí, jen slušně a s pokorou nabízejí informace, jež před námi záměrně živočišný průmysl tají. Nejen vědci a odborníci přitom alarmující a smutná fakta, jež tito mladí lidé sdělují světu, už desítky let znají. Ale ani jim nechce téměř nikdo naslouchat.
Aktivista, to zní hrdě
Mladí lidé z dokumentu by mohli řešit jako jejich vrstevníci první lásky, akné, sledovanost na Instagramu nebo TikToku… místo toho obětují pro dobrou věc své pohodlí, čas a někdy i klid ve školním kolektivu, kde jsou vysmívaní jak spolužáky, tak bohužel i učiteli. I kvůli tomu, že bojují za ty, co sami nemohou, za zvířata, z nichž naše společnost udělala věci, dokážou ustát silný odpor většinové společnosti a někdy i vlastních rodičů. Je jim přitom třeba jen třináct, šestnáct…
Navíc se nebojí označení „aktivista“. Jsou na to naopak hrdí. Narozdíl od mnoha aktivistů ze starších generací, kteří se stejně jako tito náctiletí angažovaní snaží v rámci občanské společnosti bojovat proti zjevným špatnostem, ale označení aktivista se brání – česká společnost se rozhodla vnímat ho veskrze negativně. Protože jí to umožňuje bagatelizovat a marginalizovat takzvaná „aktivistická“ témata.
V dokumentu sledujeme několik mladých lidí a částečně i jejich rodin, učitelů, kamarádů, jak vyrážejí na veřejné akce či investigace do terénu. Musí mnohdy vstávat v noci, aby se autobusy (logicky nemají řidičské průkazy) dostali na místa jatek nebo velkochovů (někde obojího zároveň) a mohli natočit na telefon, co za hrůzy se za zdmi těchto podniků děje. Sledují týrání a umírání bezbranných živých tvorů, ale i když je hladí (pravděpodobně poprvé v životě tato zvířata cítí láskyplný lidský dotyk) a pláčou a téměř nedokážou tu bolest snést, jsou při následné konfrontaci s agresivními zaměstnanci a majiteli podniků oni ti slušní a klidní.
Bezbranné a soucitné děti proti vulgárním a agresivním dospělým.
A pak zase sednou na autobus a jedou do školy, kde čelí výsměchu spolužáků a někdy i učitelů. Někteří dokonce jedí obědy, které si musí nosit z domu, sami na chodbě, protože veganská strava (narozdíl od bezlepkové) nemá v našich školních jídelnách místo. Těmto mladým veganům je naprosto skandálně šikanózním způsobem dáváno najevo, že ani oni, ani jejich názory nemají ve školách co dělat.
Základ občanské společnosti
Onen většinovou společností tak vysmívaný aktivismus přitom není nic jiného než základ svobodné občanské společnosti. Aktivismus je projevem osobní angažovanosti ve věcech veřejných. Na tom stojí a padá demokracie, stejně jako její svoboda. Aktivisté se od zbytku společnosti liší mimo jiné v tom, že o problémech, o nichž vědí, jen neremcají v hospodě nebo kavárně, ale obětují osobní pohodlí, čas, peníze a energii, aby se zasadili o změnu k lepšímu. Často zdánlivě bojují s větrnými mlýny.
Nastavují líné, zpohodlnělé a lhostejné společnosti zrcadlo, ve kterém se neodráží nic moc hezkého. Protože témata, na něž aktivisté upozorňují a která nás chtějí přinutit řešit, jsou často temná, těžká a nemají snadné řešení, je jednodušší použít klasický obranný mechanismus – aktivisty zesměšnit, témata bagatelizovat či ideálně rovnou popřít, případně se ještě utéct ke „starým dobrým časům“. Tím falešně uvěřit, že se nic špatného neděje, my sami nemusíme nejen měnit své zažité zvyky, ale ani se kvůli tomu cítit provinile.
Že se takto automaticky brání většinová společnost, je normální. Nemáme rádi změny. Nemáme rádi problémy, co nejsou snadno řešitelné. Zvlášť takové, na nichž se sami (ať už vědomě, či nevědomky) podílíme a které nám navíc sahají do svědomí. Což je zrovna případ současného živočišného průmyslu, který je neobhajitelný nejen eticky, ale také ekonomicky a ekologicky.
Věřit mladým a naslouchat jim
Smutné je, že narativ, v němž je aktivismus a priori negativní a slovo „aktivista“ nadávka, postupně převzaly i vlády a jejich ministři. Není to tak dávno, co se autorka textu potkala neoficiálně s jedním z ministrů současné vlády a ten, když zjistil, že není jen spisovatelka a novinářka, ale také se snaží zlepšit kvalitu života zvířat, okamžitě bez uzardění pronesl: Doufám, že nemáte nic společného s těmi idioty ze… (a jmenoval dvě respektované české aktivistické organizace).
Když takto bez obalu nepřátelsky reaguje ministr, může se pak člověk divit, že se třináctileté dívce otevřeně ve škole vysmívá za její soucitnost, aktivní pomoc trpícím zvířatům a veganství učitel? Že po jiné náctileté vegance hází spolužáci maso, urážejí ji a učitelé nezasáhnou? I proto před náctiletými aktivisty smekám. Mají odvahu a odhodlání, jaké jsem já v jejich věku neměla. Věřím v ně. Věřím mladým generacím, že jsou a budou lepší než my, o generaci našich rodičů nemluvě. Aktivnější. Statečnější. Zodpovědnější. Angažovanější. A nejen proto, že i kvůli nám a tomu, co jim tu (ne)necháme, budou muset.
