Viliam Buchert: Exhibicionisté vpřed! 17. listopad je výborná příležitost, jak se do krve pohádat na téma svoboda
Zatímco 28. říjen se už léta ocitá především v zajetí předávání státních vyznamenání a vymýšlení důvodů, proč měl někdo od prezidenta metál dostat a někdo nikoli, 17. listopad je především příležitostí k vášnivým diskusím o svobodě a demokracii. Zejména když se nám někteří lidi snaží vnutit představu, že jsme se ocitli v nové výjimečné situaci a svoboda a demokracie jsou v extrémním ohrožení. Tak dlouho byla tato myšlenka recyklována, až se stala běžnou výbavou našich životů. Ve skutečnosti jsme ale nikdy v naší historii nebyli svobodnější a nikdy nebyla diskuse o tom opulentnější.
Právě proto jsou výročí spojovaná se 17. listopadem důležitější a emočně silnější než věci související s 28. říjnem. Přestože se o pojetí svobody u nás hádáme, všichni víme, že nic lepšího než užívání si svobod a výhod demokracie pro naši společnost nevymyslíme. Jiné možnosti jsou iluzorní až nebezpečné, protože naopak povedou k omezení svobody a k destrukci demokracie.
Míra svobody a demokracie, kterou přinesl 17. listopad a následné události před 34 lety jsou bezprecedentní. Nic srovnatelného v českých dějinách nenajdeme. Vedle vzepětí odstartovaného studenty v roce 1989 si ale pohříchu jen málo připomínáme září, říjen a listopad 1939, kdy se Češi při tichém i hlasitém odporu odvážně postavili nacistickým okupantům. Někdo si možná ještě vzpomene, že u toho byl smrtelně zraněn student medicíny Jan Opletal. Jména ostatních hrdinů, které Němci tehdy zabili, zranili či uvěznili, si ale nevybaví skoro nikdo. Přitom demonstrace z 28. října 1939 se staly nejmasovějším protinacistickým činem v tehdejší Evropě. Pak se protestovalo i dál, v listopadu. Byl to obdivuhodný čas boje za svobodu, ve kterém Češi obstáli.
Definovat ale přesně dnes, co to je svoboda, je velmi obtížné, protože pro každého představuje něco jiného. V mých představách je to možnost postupovat svobodně i když existují nejrůznější omezení ve společnosti a státě. Dále musíme mít širokou svobodu dělat a říkat to, co chceme. To samé ale musíme přiznat i našim myšlenkovým oponentům a protivníkům, nemůžeme si unést svobodu někam, kde s ní budeme obcovat jen podle vlastních představ. Navíc pojetí svobody nemají za nás určovat nejrůznější pofiderní politické figurky, ministerstva, úřady, instituce, zaměstnavatelé či média.
Svoboda ale znamená i odpovědnost.
Je naší společnou odpovědností, že jsme si v České republice v současnosti nastavili hodnotící laťku příliš nízko. Připustili jsme, že veřejným prostorem se šíří skepse, nedůvěra, podezřívavost, neochota přijímat rozdílné názory. Do omrzení pak někdo u toho opakuje, že naše svoboda a demokracie jsou v ohrožení. Často to říkají zejména ti, kteří se snaží záhonky svobody podupat. Když ale vystrčíme hlavu z ulity, vidíme jiný obrázek. Země se nehroutí, Fialova vláda sice nevládne dobře, ale byla demokraticky zvolena a ustavena, jezdci apokalypsy ještě nejsou na obzoru a svoboda je zde přes připomínky všude hmatatelná. Je to málo?
Než jsme poslední číslo tištěného Reflexu, které už máte k dispozici, stihli uzavřít, přišla zpráva, že zemřel významný český politik a neobyčejná postava polistopadového vývoje, kníže Karel Schwarzenberg. Pokud hovoříme o svobodě, byl to právě on, kdo jí srdnatě a po celý život bránil před všemožnými totalitními režimy a jejich poskoky. Byl to člověk s břitkým jazykem, s ohromnou znalostí historie, s mozkem schopným zajímavě analyzovat společnost i politiku doma i ve světě. Také to byl vlastenec. Nebál se veřejně pronášet i názory, které byly mnohým proti srsti. Nešlo mu ale o osobní hádky. Karel Schwarzenberg byl v české politice i společnosti naprostým úkazem. Na naši diskusi o svobodě a demokracii by jistě našel nějaká přiléhavá slova, která by nepostrádaly nadsázku a humor. Jako on to neumím. Ale když sleduji současnou diskusi o svobodě, vzpomněl jsem si na větu z jedné knihy, že „prázdné plechovky nadělají hodně hluku, ale zásadního významu to nemá“. Rámus prázdných myšlenkových plechovek slyšíme v diskusi o svobodě nejčastěji a je jedno, na které straně barikády stojí.
Text vyšel také jako úvodník nového Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
