Jefim Fištejn: Schvalovat právo Izraele na sebeobranu vyžaduje velké množství odvahy
Způsob, jakým Izrael uskutečňuje své právo na sebeobranu, vyvolal ve světě mimořádně protichůdné reakce. Z velkého množství postojů, pokud pomineme ty středové typu „neříkám tak ani tak, ale na moje slova dojde“, lze snadno rozlišit dva základní, vyprofilované. Jeden je schvalující, druhý odsuzující. Ten první se v akademických kruzích dnes moc nenosí, neboť vyžaduje větší než malé množství odvahy. Ten druhý naopak nevyžaduje žádnou odvahu, ba ani hloubavý um, stačí se přidat k okamžité většině.
Pro nositele toho druhého postoje je typická argumentace, kterou použil bývalý prezident Barack Obama ve svém nedávném vystoupení před sponzory svého nadačního fondu. Sukus jeho myslitelského výpotku je zhruba tento: mezi útokem a sebeobranou není velkého rozdílu, jestliže přitom umírají děti. Masivní izraelská odveta nešetří dětské životy, a proto zvěrstva Hamásu ji ani trochu neospravedlňují. Jo, kdyby Izraelci uměli střílet na lidi tak, aby jejich kulky popravovaly výlučně pachatele válečných zločinů a vyhýbaly se přitom nevinným dětem, pak prosím! Ale oni neumějí! Pak je třeba činy Izraelců a bojovníků Hamásu vnímat jako mravně ekvivalentní vraždění.
Navíc je třeba mít špetku pochopení pro způsoby, jaké ve svém boji použili porobení Palestinci. Pokud uznáme, že existuje propastný rozdíl mezi axiomatikou (normativním rozlišováním mezi správným a špatným) palestinských Arabů a Izraelců, přestaneme vnímat zvyklosti těch prvních jako projev bestiality. Prostě máme co do činění s různými kulturami! V jedné je vyřezávání plodu z lůna živé matky, usekávaní dětských hlav, spalování zaživa vcelku přijatelný způsob boje, ve druhé se to moc nepěstuje. Ale dnešní hodnotový systém vychází z premisy, že každá kultura je si rovna, žádná není lepší nebo horší než druhá, je prostě jiná. Tím pádem uznáváme-li rovnost kultur, nemůžeme být pobouřeni ani takovými kulturními projevy, jež našim představám nekonvenují. To je ve velké zkratce myšlenkový pochod Baracka Obamy, nositele Nobelovy ceny za mír.
Opačný postoj vychází ze zcela jiné premisy. Nebudu ho hledat ve výrocích izraelských představitelů, kteří Obamovu logiku nepřijímají. Použiji pro ilustraci polemiku z doby takřka před 80 lety. V srpnu roku 1945 byla humanistická veřejnost nemile překvapena tím, že Spojené státy v závěru války shodily na dvě japonská města atomové bomby. Počty obětí šly do statisíců a není divu, že generální tajemník Federální rady křesťanských církví Samuel Cavert se pokusil apelovat na svědomí vrchního velitele amerických ozbrojených sil, jímž je prezident USA.
Pozoruhodná je odpověď, které se mu z Bílého domu dostalo: „Vážený pane Caverte! Velice si cením Vašeho telegramu z 9. srpna. Nic mě netrápí více než použití atomových bomb. Leč ještě více mě trápí osudy obětí nevyprovokovaného útoku na Pearl Harbour a popravy našich válečných zajatců Japonci. Jediná řeč, které oni zdá se rozumí, je jazyk síly, kterou používáme při bombardování. Když máte co do činění se zrůdou, musíte s ní jako se zrůdou zacházet. Je to sice smutná pravda, ale je to pravda. Ve vší úctě, podepsán prezident Spojených států Harry Truman.“
Použití síly, které bychom dnes nazvali naprosto nepřiměřeným, splnilo svou roli dokonale. Válka byla takřka okamžitě ukončena a dle názorů odborníků tím byly zachráněny miliony životů.
Soudě podle toho, že od začátku izraelské odvety popularita premiéra Netanjahua mezi Američany rapidně vzrostla, zatímco obliba Baracka Obamy dlouhodobě klesá nebo stagnuje, tvrdému postoji obyvatelé Spojených států rozumí lépe než tomu Obamovu.
