Jiří Štefek: Lidé část protestujících chápou. Stávky jako celku se ale zmocnili vychytralí prospěcháři
Poslední listopadové pondělí proběhne v České republice velká stávka, kterou svolaly odbory proti konsolidační politice vlády Petra Fialy. Do protestu se zapojí řada firem, dále pak úřady, ale i značné množství škol. Právě vzdělávací sektor je nyní nejvíce slyšet, navíc protesty ve školách a školkách pocítí statisíce rodin, kterým zůstanou děti doma a pro některé rodiče bude dost svízelné zajistit pro své ratolesti adekvátní dozor a péči. Pohled na stávku štěpí českou společnost. Řada lidí s protesty souhlasí, další jsou zásadně proti a pak tu je skupina lidí, kteří protestovat nepůjdou, stávce nefandí, ale požadavky některých skupin stávkujících považují za oprávněné. Vše tak dotváří obraz nemocné společnosti, která si navykla žít s nataženou dlaní a postrádá schopnost hlubší reflexe a vnímání věcí v souvislostech.
Na úvod bych chtěl předeslat, že si nedovoluji nikomu ani na vteřinu ubírat právo ke kritickému názoru a tudíž i ke stávce. Jsem též dalek, abych jakkoliv karikoval nebo zlehčoval skutečné problémy, které některé profese či odvětví zažívají. Zkrátka: lidé stávkovat mohou, zaplať Pánbůh mají toto právo zaručené samotnou Ústavou. Na druhou stranu bych od každého z protestujících očekával, že bude schopen sám za sebe říci, co mu vadí, co je špatně a proč tedy přeruší svoji práci a půjde stávkovat.
Pohybuji se mezi obyčejnými lidmi a v posledních dnech a týdnech mě zajímaly právě názory těch, kteří do stávky půjdou nebo ji alespoň podporují. Upřímně řečeno, moc reálných a konkrétních věcí jsem se nedozvěděl. Samozřejmě čest výjimkám. Vesměs jako přes kopírák tu zaznívaly umělé floskule skoro opsané z odborářských letáků. Pak tu byla znát především ze stran škol a učitelů až přepjatá snaha vnutit názor, že ve stávce rozhodně nejde o jejich (dlužno dodat) vesměs nadprůměrné platy, ale o děti (!!) a pak tu byla třetí skupina lidí, která tvrdila, že za Babiše bylo líp, protože všem a stále přidával dávky a důchody a bylo dobře. Takřka ve všech případech šlo o skupiny lidí a profese, které jsou živeny erárem. Tedy z toho, co stát nejprve musí sebrat lidem pracujícím v eráru. Nejsmutnější na tom, že řada těchto lidí nechce slyšet, že v soukromém sektoru jsou stovky či tisíce firem, které svým lidem třeba za poslední léta nepřidaly ani korunu. Neměly na to nebo prostě nechtěly. Těmto lidem reálné příjmy klesaly nejvíc. A co myslíte, zastal se jich nějaký státní úředník nebo učitel?
Rekordní úspory
S hrůzou jsem se utvrdil v tom, že velká část české společnosti připomíná narkomana, který si za poslední dekádu zvykl na pravidelné a ničím nepodmíněné finanční dávky, na nichž si vybudoval silnou závislost. A sotva mu je někdo dál nechce dávat nebo upraví systém jejich distribuce, tak je zle. Tito lidé nejsou schopni (a ani nijak ochotni) zkusit pochopit, že štědré státní dotace, které byly za dob společných vlád ČSSD a ANO byly dány tím, že ekonomika šlapala velice dobře, rostla a generovala velké příjmy státního rozpočtu, které pak mohli tehdejší mocipáni vesele rozhazovat a kupovat si přízeň lidí. A co více, přestože to mnoho lidí nechtělo slyšet, bylo u toho potřeba ještě doplnit, že tučné roky za premiérování Bohuslava Sobotky a Andreje Babiše čerpaly z reforem, které zavedla jinak nepopulární vláda Petra Nečase a Miroslava Kalouska.
Nyní ekonomika neroste. Dokonce se ještě nedostala na předcovidovou úroveň a tudíž nejsou v rozpočtu peníze na to, aby se rozdávalo jako kdysi. Ostatně i během covidu se rozdalo obrovské množství peněz, k nimž se dostali i lidé či firmy, které je vůbec nepotřebovali a nyní tyto finance vesele zhodnocují na spořicích a termínovaných účtech. Není divu, že Češi drží u bank rekordní úspory.
Nemocný muž
Ale zpět ke stávkujícím. Nikdo si nedovolí zpochybnit, že kuchařky ve školních jídelnách nebo nepedagogický personál ve školách a školkách má ostudně nízké platy. Nabízí se tu potom otázka, proč s tím něco už neudělaly i vlády, které předcházely kabinetu Petra Fialy? Řada rodičů nenachází také pochopení pro stávku pedagogů na úrovní uvnitř celého resortu. Proč například učitelé nestávkovali hned po období covidu, který odskákali asi nejvíc právě děti? Proč nestávkovali v první polovině letošního roku, když bylo horké přijímačkové jaro? Odpověď je jednoduchá a kacířská zároveň: nešlo o jejich kapsu.
Neříkám ani slovo, pokud půjdou stávkovat lidé, kteří pracují za minimální mzdu nebo spodní hranice zaručených mezd u jednotlivých profesních tříd. Ano, pro ně je dnešní doba tvrdá, protože inflace jen tak rychle nezmizí a oni skutečně mají či mohou mít problém vyjít každý měsíc s penězi. O to více mi pak uniká význam toho, že jdou proti reformám vlády stávkovat lidé z firem, které v platových žebříčcích jsou vesměs na čele než na jeho chvostu.
Zahraniční média píší o české ekonomice jako o nemocném muži EU. V mnoha ohledech to tak může působit. Některé sektory nerostou a rok a půl klesají tržby v maloobchodě. Je to ale dáno tím, že Češi nakupují v zahraničí a část svých „transakcí“ uklidili do šedé zóny. Kde to jde, nakupují a prodávají bez dokladů, drobní řemeslníci také nepohrdnou platbou na ruku. No a pak velká část lidí sedí na penězích, protože banky jim nabízejí úroky 4 až 6 procent. Při větších objemech takto uložených peněz mohou rodiny získat za celý rok mnoho desítek tisíc korun. Za to už bude třeba příští rok krásná dovolená u moře. Takže v ekonomice se netočí všechny peníze přes oficiální počítadlo a konečný výsledek tomu odpovídá.
Vláda nekomunikuje
Za současnou situaci samozřejmě může i vláda Petra Fialy. Ale ne tím, že by nekonala, ale že s lidmi vůbec nekomunikuje a nic jim nevysvětluje. Na tuhle klíčovou část své práce úplně zanevřela a tento nezaplněný prostor okamžitě zabrali ti, kteří ukazují na všechny možné či domnělé chyby a na zbytečné výstřelky některých vládních politiků. Velice aktivní v tom zde jsou právě i odbory a různí samozvaní političtí mesiášové, kterým nálada společnosti v bodu varu svědčí. A co hůř, dělají aby nálada spíš houstla, než naopak. Odbory v tom hledají ospravedlnění své existence, opozice a samozvaní mesiášové pak klíč ke změně mocenských poměrů. Není to žádný současný český vynález. Děje se to všude po civilizovaném a demokratickém světě.
Uvidíme, jaké pondělní protesty přinesou výsledky a hlavně, kolik lidí se jich zúčastní. Od toho se pak bude odvíjet následující situace. Důležité je, aby – ať akce dopadne jakkoliv - byla vyřešena situace těch profesí, které jsou na opravdovém platovém dně a pracují za nedůstojné podmínky. V tom by odbory i protestující měly mít podporu většiny lidí. Masovost a radikálnost protestů zároveň ukážou, zda tato nespokojenost má skutečnou podporu v základech společnosti, nebo to je jen PR akce odborů a dalších mocensky frustovaných a neukojených lidí, kteří nyní jen cítí slabost vlády a spočítali si, že je nyní nejlepší doba zakousnout se jí do krku.
