Jiří Štefek: Ekonomika na tom není tak špatně, jak straší opozice či odbory. Dokládá to i zlepšení ratingu
Takřka bez povšimnutí prošla tuzemským veřejným prostorem zpráva z pozdního pátečního večera, podle které americká ratingová agentura Moody´s Investors Service zlepšila výhled ratingu České republiky z negativního na stabilní. Hodnocení (úvěrový rating Česka je na stupni Aa3) a výhled agentury je signálem toho, že česká ekonomika vůbec není v tak hrozném stavu, jak se snaží veřejnosti podsunout některé opoziční síly či odbory, ale dochází k přijímání reforem nutných pro stabilizaci veřejných financí. Rating je důležitou informací pro investory, kteří kupují státní dluhopisy. Díky tomu, že se rating Česka zlepšuje, je zde i pravděpodobnost, že věřitelé nebudou žádat za své půjčky vládě tak vysoký úrok a státní rozpočet ušetří část financí za dluhovou službu.
Jen pro názornost, ze svého dluhu na úrocích stát v letošním roce zaplatí okolo 70 miliard korun, rozpočet na příští rok počítá dokonce s 95 miliardami korun. To učiní z této rozpočtové kapitoly nazývané „obsluha státního dluhu“ jednu z největších výdajových položek rozpočtu, neboť si odloupne 4,37 % z celkového množství vydaných peněz.
Stát každým rokem prodává na finančních trzích dluhopisy za mnoho stovek miliard korun. Takto utržené peníze používá na krytí rozpočtového schodku v daném roce, ale i na splátku starších dluhopisů. Zkrátka dluh vytlouká dalším dluhem. To ale není nic nového nebo katastrofálního, dělá to vesměs většina vyspělých zemí a funguje to k oboustranné spokojenosti. Stát si zajistí finance na svůj provoz, banky a investoři pak dostávají pravidelně úroky za půjčené peníze.
Potíž je však v tom, že jak státní dluh nominálně narůstá, úměrně tomu se zvyšuje i potřeba množství peněz, které si vláda musí zajistit na krytí schodku, ale právě i splátku starých dluhů. No a čím je ten dluh vyšší (nebo když má stát ekonomické problémy), ochota investorů států půjčit klesá, anebo za to žádají vyšší úroky. Jimi se pak zatěžují výdaje státního rozpočtu, neboť stát musí zaplatit úrok investorům. Protože kdyby to neudělal, nikdo už mu nepůjčí, investoři budou žádat o splacení svých starších dluhopisů a stát bude zralý na bankrot.
České ministerstvo financí prodává své dluhopisy průběžně a obvykle je po nich větší poptávka, než kolik bondů je stát připraven prodat. Úroky z nich se podle délky splatnosti pohybují mezi 4 až 5 procenty. Poté co vstoupí v platnost konsolidační balíček, který přibrzdí tempo zadlužování České republiky, a při vědomí nového ratingového výhledu od Moody´s, se pozice České republiky jako dlužníka opět zlepší, což se nepochybně projeví i v nižších úrocích, které mohou investoři od české vlády požadovat.
Pokud by vláda konsolidační balíček nepřipravila, dluh rozpočtu by v příštím roce vyletěl i k 350 miliardám korun a úměrně tomu by se zvýšila potřeba výpůjčky peněz, ale i množství financí, jež by erár vynaložil na úroky. To už však kritici vlády neříkají, protože to není líbivá informace. Kdyby totiž došlo na realizaci jejich rozhazovačné politiky (a byla by podobná jako v letech 2017 až 2020), státní dluh by zrychlil svůj růst a investoři by nám půjčovali za mnohem horších podmínek. A zaplatit by to museli opět lidé (kdo jiný?). A jak? Buď vyššími daněmi, nebo že by jim vláda osekala důchody a další sociální výdaje.
