Viliam Buchert: Špatnými zprávami jsme přitahováni jako můry ke světlu, zničíme se tím sami
Z optimistů se stali pesimisté. Z usměvavých zachmuření. Kamkoli v poslední době přijdu, slyším stesky a kritiku. Protahuje se to a tím to připomíná nestravitelnou mexickou telenovelu. Proč tomu tak je? Dlouholetý spolupracovník Reflexu a významný psychiatr Cyril Höschl nabízí několik vysvětlení, které najdete v rozhovoru s ním v posledním čísle našeho časopisu. Kromě jiného Höschl říká: „Pro lidi jsou nejatraktivnější ty nejhorší zprávy. Jsme přitahováni neštěstím jako můry ke světlu. Zřejmě to slouží jako trénink nanečisto, kdyby se nám to v budoucnu reálně přihodilo.“ Pokud budeme ale takto postupovat dál se současnou intenzitou, tak se nám to přihodí.
Cyril Höschl ještě dodal, že „špatné zprávy se rozšíří jako blesk, dostanou se do mozků dřív, než se ověří jejich pravost. Informace se přitom takovou záplavou znehodnocují, stejně jako záplava peněz způsobuje inflaci. A čím je víc informací, tím víc se jede po povrchu, protože se nelze u každé zastavit a promyslet ji.“
Pokusil jsem se tedy u těchto jeho slov zastavit a přemýšlet, aby to nebyla záplava. To zastavení šlo ztěžka, protože jsem mobil nechal ležet vedle počítače. A jen za krátkou dobu, co jsem psal tento článek, mi v mobilu přistálo několik zpráv ve WhatsAppu, také klasické esemesky, objevilo se pár mailů a našel jsem i dva nepřijaté hovory. Něco z toho jsem musel vyřešit hned a práci několikrát přerušit. Vlastně vůbec nic zvláštního. Dělá to dnes většina lidí. Přitom něco vymyslet nějaký čas a klid vyžaduje. Alespoň si to celý život myslím. Jde to vlastně ještě? Nebo budeme stále více klouzat po povrchu?
Vzpomněl jsem si na to také, když jsem si v novém vydání Reflexu opět pročítal interview s ředitelem Českého národního symfonického orchestru Janem Hasenöhrlem. Tento český trumpetista v něm vzpomíná na to, jak si mnozí hudební kritici a část veřejnosti ťukali na čelo, když jeho orchestr začal v 90. letech hrát na koncertech filmovou muziku. Něco tak „naprosto nedůstojného!“ místo představení proslulého klasika Antonína Dvořáka. Jenže ČNSO to měl promyšlené a postupně se vypracoval v případě filmové hudby na jedno z vůbec nejvýznamnějších těles na světě a nahrál například i hudbu legendárního skladatele Ennia Morriconiho pro Tarantinův film Osm hrozných a byl z toho prestižní Oscar za hudbu. K tomu Dvořákovi se mimochodem orchestr vrátil při svém posledním koncertě před několika dny, kdy hrál jeho geniální osmou symfonii. Když mi Dvořákova hudba na koncertě vletěla do těla, byla to mimořádně silná, a především pozitivní emoce. Čech, který dokázal v minulosti a dokáže i dnes uchvacovat celý svět, tak jaképak stesky, buďme naopak na to hrdí. Otázky jsou ale pořád stejné: Dokážeme to ještě i u takových věcí, které se nejmenují hokej či fotbal? Nebo budeme stále více klouzat po povrchu?
Myšlenky ze dvou zmíněných rozhovorů jsem použil i proto, že jsem se rozhodl po několika desetiletích skutečně trochu zastavit a něco jsem si u toho promyslel, co dál s mým psaním. Chce to změnu. Moje úvodníky v tištěném Reflexu proto od příště nahradí texty kolegy Martina Bartkovského, který se stane šéfredaktorem Reflexu. Předtím byl zástupcem šéfredaktora a vedoucím našeho webu.
Přeji všem kolegům v redakci i všem našim čtenářům hodně úspěchů a aby to nebylo jen „klouzání po povrchu“, i když nás k tomu někdy zrychlený svět kolem v podstatě nutí. U toho připomínám, co kdysi napsal jasnozřivý americký spisovatel, esejista a humorista Mark Twain: „Tajemstvím toho, jak se posouvat dál, je začít.“ Tak, a teď jen domyslet, jak začít…
Text vyšel také jako úvodník nového Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
