Viliam Buchert: Klimatický výkřik do tmy aneb Proč nebrat vážně konferenci OSN v Dubaji

Konference OSN o změně klimatu, častěji označovaná jako summit COP28, je další zbytečnou globální akcí, která k ničemu nepovede. Přitom to je jeden z nejmonstróznějších podniků celé historie. Podle předběžných údajů se na summit osobně přihlásilo 97 372 delegátů. Dalších 3074 účastníků se zúčastní virtuálně, takže celkový počet účastníků je 100 446. Ti, kdo přijeli osobně, přiletěli letadly a sami přispěli k znečištění ovzduší. Naprosto bizarní záležitostí pak je, že předsedou letošní COP28 je ministr průmyslu Spojených arabských emirátů a šéf národní ropné společnosti ADNOC, Sultán Ahmad al-Džábir. Ten před summitem prohlásil, že „neexistuje žádný vědecký scénář, který by říkal, že postupné ukončení využívání fosilních paliv povede k dosažení hranice jednoho a půl stupně Celsia“. Tím narážel na závazek vzešlý z pařížské klimatické konference z roku 2015, na které bylo přijato, že je „potřebné omezit globální oteplování na 1,5 stupně oproti hodnotám před průmyslovou revolucí“.

Džábir také dodal, že postupné „ukončení využívání fosilních paliv neumožní udržitelný rozvoj, tedy pokud se společnost nechce vrátit zpět do jeskyní“. Po těchto slovech je otázkou, proč se vlastně dubajský klimatický summit koná, když jeho předseda vyvrací to, o čem tam většina lidí hovoří. Odpovězme si hned – smysl má v tom, že žádný jiný mechanismus na globální úrovni, který by projednával záležitosti klimatu, neexistuje. Tyto summity slouží ale především pro uklidnění té části veřejnosti, která žije v silném „klimatickém žalu“, jak se říká postojům některých aktivistů. Reálné výsledky, které pak budou všichni respektovat, ale ani Dubaj nepřinese.

Každý podle svých not