Pavel Páral: Lékařské přesčasy zůstaly a stálo to deset miliard. A hlavně nic nereformovat!
Lékařský protest je u konce, ale to, co po něm zůstalo, se tak snadno nevyvětrá. Vláda prokázala zoufalé nepochopení problémů zdravotnictví a zase musela nasypat do systému víc peněz na dluh, aniž by to mělo nějaký hlubší smysl. A u lékařů se ukázalo, že těm, kteří za ně mluví, jde o prachy a mocenské pozice bez ohledu na skutečné zájmy nejen pacientů, ale i lékařů.
Požadavek na zavedení výsluh pro doktory, který zazněl vzápětí po dojednání dohody od prezidenta České lékařské komory Milana Kubka, je bez jakýchkoli debat nehoráznost. Výsluhy jsou přiznávány příslušníkům ozbrojených složek po určité odsloužené době, během níž pobírají mzdu zdaleka nedosahující úrovně lékaře. Jsou omezeni v jakýchkoli odborářských právech včetně podobných protestů, jaký nyní lékaři ukončují. Po skončení aktivní služby přecházejí do civilních zaměstnání často s podstatně nižší mzdou, protože jejich kvalifikace je využitelná jen zčásti. A po celou dobu služby státu mají především striktní zákaz podnikání.
Lékaři jsou zpravidla nejen schopni vykonávat svou profesi i dlouho po dosažení penzijního věku, ale také to dělají. Mívají na to dokonce dobře našlápnuto, protože na rozdíl od jakýchkoli jiných zaměstnanců, včetně těch v privátních firmách, bez skrupulí a omezení podnikají ve stejném oboru jako zaměstnavatel ve svých soukromých praxích už během aktivní služby v nemocnicích. Ne zřídka příjmy z těchto praxí výrazně převyšují plat ve špitále.
Najít chudého doktora nad padesát by bylo v tuzemsku velké sousto i pro detektiva Pinkertona. Mladí krátce po škole při získávání praxe jsou na tom nepochybně hůř, ale perspektivu mají skvělou, což ví každá hypoteční banka i pojišťovna. Je to tak správně. Extrémně kvalifikovaní, celý život se vzdělávající a pracující lidé si prostě odpovídající životní úroveň zaslouží a moc lidí, kteří jim to nepřejí, asi nebude. Těžko hledat profesi, která by byla smyslu výsluh vzdálenější.
Lékaři to dobře vědí a je jim jasné, že tak jenom poštvávají proti sobě veřejnost a vypadají jako chamtiví pitomci. Proto jejich reakce na Kubkovy požadavky byla silně negativní a odmítavá.
Ale i tak je Kubek nepochybně jejich člověk a za jeho chování nesou svůj díl odpovědnosti. Do značné míry nezájmem o práci ČLK sami dopustili, že jim jedna lobbistická parta s neukojitelnými politickými ambicemi ukradla už před mnoha lety jejich profesní organizaci a zneužívá ji pro své cíle.
Ta historie už trvá čtvrt století. V devadesátých letech jistý mladý lékař a zakládající člen ODS David Rath založil Lékařský odborový klub legitimně bojující za lepší ohodnocení tehdy dost mizerně placených nemocničních doktorů. Měl úspěch a jeho ambice prudce vzrostly. V roce 1998 se jeho dobře organizované odborářské partě podařilo na sjezdu České lékařské komory posadit ho do křesla předsedy, které tehdy uvolnil dnešní pražský primátor a respektovaný porodník Bohuslav Svoboda. Měli to tehdy dost snadné, protože většina doktorů, zejména těch privátních, se o činnost komory valně nezajímala a byli jejími členy jen proto, že členství je povinné a bez něj nelze vykonávat lékařskou praxi.
Komora je totiž zřízena zákonem jako profesní organizace dohlížející na odbornost svých členů, jejich vzdělávání a dodržování etických norem. Má k tomu i významné kárné pravomoci umožňující i vyloučení lékaře a tím odebrání jeho způsobilosti pro výkon povolání. Po Rathově nástupu se postupně proměnila v lobbistickou organizaci bránící jakýmkoli racionálním reformám zdravotnického systému a úspěšně podporující politickou kariéru jejího šéfa, kterého v LOK nahradil Milan Kubek. Vyvrcholením bylo, když se Rath stal ministrem zdravotnictví za ČSSD v Paroubkově vládě. V ČLK ho nahradil Milan Kubek, který se zejména díky neúčasti běžných lékařů na životě komory udržel v křesle dodnes. Zřejmě s podobnými politickými ambicemi, se stejným odborářským pojetím komory, ale naštěstí bez Rathových mimořádných schopností. Rath skončil s krabicí vína. Zůstalo jen stupňování požadavků. Nejdříve na nesplnitelné úrovně jako v současném protestu na zvýšení objemu mezd až o 45 miliard korun a nyní až k absurdnímu dožadování se výsluh.
Proti této komoře po popravě Tomáše Julínka stáli už jen ministři zdravotnictví, kteří přihlíželi, kterak se zdravotnictví podlamují nohy stárnutím populace, stále dražšími a účinnějšími metodami léčby, vyššími nároky na vzdělávání, nutností stále složitější organizace péče a mizernou efektivitou řízení, které jsou součástí našeho státního zdravotnictví. A když bylo zle, nalily se miliardy. A dnešní podepsání dohod je jen pokračováním v témže. S problémem neúnosných přesčasů, který byl skutečnou příčinou protestů, se neudělalo vůbec nic. Jen to bude stát o deset miliard víc.
Co také můžeme dělat? Před nějakým časem shrnul zkušený poslanec ODS Marek Benda časté výhrady k pasivnímu přístupu vlády k problémům slovy, podle nichž voliči současnou vládu nevolili, aby dělala reformy, ale aby je zbavila Babiše a Zemana. OK. Takže i v té zdravotnické káře bude dál klepat motor, téct z ní olej a bude blbě brzdit, což budeme řešit odléváním oleje a benzínu a občasným nárazem do svodidel. Jenže není pak úplně jedno, jestli za volantem sedí Babiš, nebo Antibabiš?
