Požehnání pro stejnopohlavní páry: Nenechme se ohlupovat řečmi o nutném pokroku
Z internetu už skoro každý ví, že mezi katolíky to vře. Jablkem sváru je otázka žehnání stejnopohlavním párům i z katolického hlediska iregulérním heterosexuálním soužitím. Nikdo nepopírá, že lidé ocitnuvší se v daných situacích potřebují duchovní pomoc, pokud o ni stojí. Mohou frekventovat bohoslužby, chodit ke svátosti smíření a za určitých, jasně definovaných podmínek rovněž ke stolu Páně. Ačkoli je pravda, že v církvi se ozývají nejrůznější hlasy.
Problém tkví v novince, kterou razí někteří duchovní zejména v Německu, když udělují takovým párům požehnání. V roce 2021 Vatikán v souladu se svou trvalou naukou zmíněnou novou praxi jasně zapověděl. Dne 18. 12. 2023, shodou okolností v den 145. výročí od narození J. V. Stalina, spatřila světlo světa další vatikánská deklarace „Fiducia supplicans“, v níž papež prostřednictvím Kongregace pro nauku víry mění postoj o sto osmdesát stupňů a taková žehnání krkolomně a ne zcela přesvědčivě umožňuje. Pokrokářští duchovní i věřící zajásali. Ti, kdo mají hlubší teologické vzdělání a nefalšovanou duchovní zkušenost, ustrnuli. Vatikán se tu rozchází s poselstvím Písma a s dvoutisíciletou tradicí všech křesťanských církví, v jejichž praxi až do nedávna nic takového nebylo možné. Lze dokonce říct, že papežství se v osobě nynějšího římského biskupa rozešlo se sebou samým.
Kardinál Müller, bývalý prefekt Kongregace pro nauku víry a známý teolog, dokument ostře zkritizoval a poukázal na řadu nedomyšleností, které jsou v něm obsaženy. Řada afrických biskupů podle dostupných zpráv deklaraci odmítla. Proti papežskému výnosu se postavili polští biskupové. Když jsem konzultoval pravoslavné přátele, sdělili mi svůj podiv, ba rozhořčení nad vatikánskými výroky.
Vzhledem k výbušnosti nastalé situace je nezbytné všechny zúčastněné vyzvat ke slušnosti a vzájemnému respektu. Dobře chápu pastorační zanícení zastánců takových požehnání, které je vedeno snahou dotyčným osobám vycházet maximálně vstříc. Na druhé straně bychom měli vnímat jako zcela legitimní zastávání opačného postoje, protože je vedeno hlubokými obavami o duchovní identitu katolického křesťanského společenství. Někteří fanatičtí propagátoři takových žehnání bohužel neváhají používat mediální strategie Rudého práva z padesátých let, když místo argumentů nasazují prosté, ba sprosté nálepkování nositelů opačného mínění výrazy jako: fašista, hloupý konzervativec, zpátečník, člověk bez lásky... Po pravdě řečeno, ani vyhrocení konzervativci si někdy neberou servítky. Pokud takto argumentují profesoři, biskupové a kněží, je to hanba, pokud velmi vysoký hierarcha, pak je to naprostá katastrofa, protože namísto toho, aby sjednocoval a povzbuzoval, rozděluje a hluboce zraňuje.
Jelikož média povětšinou drží palce takzvaným progresivistům, dovolím si zastat se druhé strany. Oženit se s duchem doby zpravidla vede k tomu, že dotyčný se brzy stane vdovcem, jak trefně poznamenal Chesterton. Momentální „pokrokovost“ není samospasitelná, jak nám dokládá příklad jistého narudlého pátera Plojhara. Ano, vycházet současnému světu v ústrety je nevyhnutelné, nesmí to však být za cenu likvidace vlastní totožnosti. I dnes s úctou vzhlížíme k panu Churchillovi, který v demokratickém spektru určitě nereprezentoval progres za každou cenu. Ano, měnit se může leccos, ale například principy statiky platily při stavbě pyramid, katedrál i dnešních divů architektury. Měnit se může leccos, nicméně kupříkladu bez trvale platného Ohmova zákona bychom si ani dnes doma nerozsvítili. Slušná obrana kontinuity církevní nauky a praxe je tudíž určitě legitimním stanoviskem, které by mělo být respektováno.
Vraťme se ale k vatikánskému dokumentu. Hlavní problém je nepodmíněnost žehnání různým soužitím. Co když eroticky výkonný člověk požádá o příslušné nepodmíněné požehnání třeba desetkrát za rok, pokaždé ale s jiným partnerem či partnerkou? Pokud by se mělo žehnat stejnopohlavním i iregulérním různopohlavním párům, musely by se tudíž jasně stanovit určité zásady, což dokument nečiní. Nevázanost takových požehnání by snadno vedla k následující absurditě: podnikavý duchovní by si mohl v zařízení poskytujícím sexuální služby přivydělávat žehnáním velmi krátkodobým poměrům mezi klientem a poskytovatelem či poskytovatelkou takových potěšení. Za přirážku by se dalo udělit ještě takzvané „erekční“ požehnání. To vše pod heslem: „Spokojenost člověka nade vše a Bůh, jehož jménem se oháníme, ten ať nám do toho, prosím, nekecá.“ Nezavání to praktickým ateismem? Soužitím je i sdružení kriminálníků. Mohlo by se tedy nepodmíněně žehnat skupince mafiánů, jdoucích loupit a vraždit? I prostý člověk v tomto světle pochopí, že návrh obsažený v papežském dokumentu je pro normálně uvažujícího člověka nestravitelný.
Doufejme, že nejen v katolické církvi, ale i v naší společnosti nakonec zvítězí zdravý rozum a opatrnost, které není nikdy nazbyt. Nenechme se ohlupovat lacinými bonmoty o nutnosti pokroku a o tom, že obhájci trvalosti a identity vlastního křesťanského společenství by měli být nepřáteli lidu. Snad není od věci připomenout, že tohle už tu přece bylo a zplodilo to nejednoho nefalšovaného hrdinu, ba mučedníka, k němuž dnes chováme hlubokou úctu.
Autor je kněz a teolog
