Cyril Höschl: Hlava nebere nepochopitelné vraždění a mnohé otázky zůstanou navždy bez odpovědi
Je to už rok od tragédie na pražské Filozofické fakultě. Psychiatr Cyril Höschl v lednu v textu pro Reflex rozebral, co o takto hrozivých činech říká psychologie a medicína. Existuje nějaké lékařské vysvětlení? Některé věci zůstanou podle všeho zahaleny tajemstvím, píše Höschl v článku, který nyní Reflex odemyká.
Řekněme si rovnou, že vysvětlení, jež psychiatrie v těchto případech nabízí, jsou pouze zástupná a odbornou hantýrkou zakrývají odbornou impotenci. Tam, kde končí bipolární porucha a schizofrenie, vstupuje tento medicínský obor na tenký led rozhraní mezi patologií a normou a hledá na pachatelích ex post znaky poruch osobnosti či projevy nějaké deprivace. Na jedné straně se zdá prakticky vyloučeno, že by se tak hrůzného činu dopustil duševně zdravý jedinec, na druhou stranu se na pachateli kromě předmětného zločinu často nic moc nenajde. Ale protože se najít musí, tak se hantýrkou popíše jeho chování a to se vydá jako porucha. To, že se nepochopitelných zločinů mohou dopustit i bezúhonní taťkové od rodin, bylo půvabně vykresleno například ve vynikajícím americkém seriálu Perníkový táta (Breaking Bad, 2008–2013). Jindy to zase mohou být vzorní studentíci nebo slušní sousedé „odvedle“. Připomeňme si proto některé případy, jež vyvolávaly stejně naléhavé otázky jako v případě střelce v Praze.
Hledání důvodů
Jedním z nejdiskutovanějších případů posledních desetiletí byly akce norského masového vraha Anderse Behringa Breivika, jenž 22. července 2011 spáchal sérii teroristických útoků v Oslu a na ostrově Utøya, při kterých zabil celkem 77 lidí, z nichž většinu tvořili účastníci letního pobytu mládežnické organizace Norské strany práce. Dalších 319 lidí bylo zraněno. Rok poté byl Breivik (v roce 2017 si změnil jméno na Fjotolf Hansen) usvědčen z masové vraždy, přípravy smrtící exploze a terorismu a odsouzen k 21 letům odnětí svobody s možností následného ochranného léčení. Jenže jeho šílený čin zavedl orgány činné v trestním řízení a soudní znalce v oboru psychiatrie do slepé uličky, což se projevilo kontradiktorními posudky psychiatrů. První z nich přinesl závěr, že Breivik trpěl paranoidní schizofrenií, což by implikovalo natolik sníženou, až vymizelou rozpoznávací i ovládací schopnost, že by za svůj čin neměl nést trestní zodpovědnost. Breivik prohlásil, že umístění do psychiatrické léčebny pro něj nepřipadá v úvahu a že udělá cokoliv, aby soud přesvědčil, že je duševně zdráv. V nové lékařské zprávě pak další psychiatři zpochybnili uvedenou diagnózu a uznali Anderse Breivika způsobilým za jeho hrůzné činy trestní odpovědnost nést.
Tehdy jsem dostal od jednoho čtenáře Reflexu dotaz, zda mají pravdu ti kritici, kteří tvrdí, že psychiatrii nelze pojímat jako exaktní profesi. Problém je v tom, že psychiatrie, tak jako i jiné lékařské obory, obsahuje v různém poměru namíchané prvky jak exaktní vědy (anatomie, histologie, fyziologie, biochemie, genetiky), tak léčitelství a šarlatánství. Středobodem těchto ingrediencí jsou poruchy chování a prožívání, jež lze zahrnout pod pojem psychopatologie. V jejím poli leží někde na pomezí mezi fanatismem, sektářstvím, zvrácenou povahou (osobnostní úchylkou) a duševním onemocněním šedá zóna, jíž procházejí do značné míry posuvné hranice. Mnozí se je snaží rozšiřovat a zahrnovat tak do chorobné oblasti vše, co se příčí zdravému rozumu. Extrémním příkladem bylo zneužití psychiatrie v komunistickém Sovětském svazu, jež vycházelo z premisy, že komu se nelíbí totalitní sovětský režim, musí být duševně nemocen. Všechny pokusy o zneužití psychiatrie k mocenským či politickým účelům jsou různými vidy téhož. Snaha o medicinizaci psychiatrie neznamená automaticky její vulgarizaci, nýbrž je často míněna jako obrana před jejím společenským zneužitím.
Posudky na norského masového vraha Breivika tedy nejsou protichůdné proto, že by psychiatrie neobsahovala vědecké principy, ale proto, že otázky soudu míří vedle a jsou projevem bezradnosti tázajících, kteří hledají rozuzlení tam, kde ho nemohou najít. Definujeme-li totiž hranice normality tak, že se Breivik ocitá ještě před nimi, pak je normální. Definujeme-li je ale dále od „medicínského jádra“, jakým je jasná psychóza či demence, pak se za ně již dostane kdejaký ztřeštěnec a podivín, což zadělává na problémy při jeho spravedlivém potrestání (za nemoc nemůžete nikoho odsoudit). Připustíme-li, že vraždění mladistvých na ostrově Utøya bylo v případě Breivika chorobným příznakem, měli bychom dotyčného léčit (a protože nikdo neví jak, jde stejně ve skutečnosti o pouhou detenci) a přiznat mu nemocenskou. Psychiatrie je tedy v případech, jako je ten Breivikův, špatným adresátem otázek, na něž nemůže znát odpověď, neboť souvisejí s definicemi, jež jsou do značné míry určeny mimomedicínskými normami. To by se mohlo odrazit i při hodnocení případu mladého muže, který 21. prosince vraždil v Praze na filozofické fakultě.
Kdy lze najít vysvětlené
Dalším velmi výrazným případem na první pohled s nevysvětlitelnou motivací bylo zřícení letadla společnosti Germanwings v Provensálských Alpách 24. března 2015, kdy stroj narazil do horského masívu a zahynuli všichni cestující i posádka, celkem 150 lidí. Také v tomto případě se hledalo, co bylo motivem „sebevražedného pilota“, jenž s sebou vzal na smrt další lidi, kteří neměli s jeho problémy zjevně nic společného. Pilot onoho nešťastného letadla, sedmadvacetiletý Andreas Lubitz, byl zprvu stejně obtížným případem k rozuzlení jako Breivik. Oba na první pohled patřili do kategorie velkých záhad, protože nesplňovali žádná jasná diagnostická kritéria, jež by je jednoznačně řadila do některé ze známých a ustálených kategorií. Ne že by se takoví jedinci nevyskytovali i dříve. Z naší nedávné minulosti je známý případ Romany Zienertové, která v Širokém Dole v okrese Svitavy 2. září 2011 podřezala své tři děti ve věku dva měsíce až čtyři roky a čtvrté, nejstarší dítě (osm let), udusila polštářem. Poté se neúspěšně pokusila o sebevraždu oběšením a podřezáním žil. Jak se později ukázalo, mezi těmito případy a Breivikem je přece jenom významný rozdíl. Vše totiž nasvědčuje tomu, že v případě Lubitze i Zienertové šlo o takzvanou rozšířenou sebevraždu, jež může být důsledkem duševního onemocnění – a tady už je psychiatrie přece jenom doma.
Známý je i případ šíleného krále Ludvíka II. Bavorského, který patrně rovněž v rámci rozšířené sebevraždy (erweiterter Selbstmord) zřejmě usmrtil v roce 1886 utopením v jezeře svého lékaře Bernharda von Guddena (i když je to jen jedna z několika teorií). To naznačuje, že v případě rozšířené sebevraždy nemusí být oběti vždy blízcí příbuzní pachatele, i když většinou tomu tak je. Nejčastější příčinou sebevraždy je duševní porucha. Spouštěcím faktorem bývá často alkohol nebo jiná droga, riziko zvyšuje také nespavost, vleklá bolest, závažné tělesné onemocnění, ztráta blízké osoby apod. Víme, že pilot Lubitz trpěl depresí (o tom jsou v německém Düsseldorfu záznamy), jakousi oční chorobou (sice nemusela být závažná, ale pro pilota letadla jistě ano), údajně se rozešel s dívkou (ztráta blízké osoby) a mohl trpět i poruchou osobnosti. Ačkoliv zavraždění úplně cizích, nevinných osob vůbec není pro depresi typické, a to ani v případě rozšířené sebevraždy, souběhem několika faktorů by se u Andrease Lubitze mohla nesrozumitelná motivace onoho hrůzného činu osvětlit: Deprese s šílenou touhou po velkolepé smrti bez ohledu na vše ostatní, ztráta blízké osoby, hrozící ztráta milovaného povolání vinou oční choroby, osobnostní porucha s rysy hérostratismu, možná nespavost a spekulovat se dá i o droze.
To vše zde opakuji proto, že stejné otázky a stejné odpovědi teď vytanou rovněž v souvislosti s prosincovým vražděním na filozofické fakultě pražské Karlovy univerzity. Podobně jako u Lubitze i v tomto případě je to o to složitější, že pachatel je po smrti a již ho nelze vyšetřit. Případní znalci tedy budou odkázáni pouze na nepřímé indicie, což může zanechat řadu otázek navždy otevřených. Pochopit nepochopitelné vraždění je pak o to těžší.
Článek vyšel v Reflexu č. 1/2024:
