Jefim Fištejn: Diktátor Trump vs. skvělá budoucnost s Bidenem aneb Jen diktatura spasí demokracii?
Rok 2024 je pokládán za zlomový především proto, že v jeho průběhu se bude konat mnoho veledůležitých volebních klání – komunálních, parlamentních a prezidentských. V závěru roku korunu celému procesu paradigmatického zlomu nasadí nepochybně zápas o to, kdo bude pánem Bílého domu pro příští funkční období.
Zatím se zdá, že to bude repríza smutné frašky předchozích voleb mezi špatným a ještě horším. Ve svém zoufalství se americký tisk hlavního proudu snaží prezentovat nanicovatý výběr jako klání mezi obecně pojatou skvělou budoucností, kterou Joe Biden ovšem nikterak nezhmotňuje, nýbrž pouze zastupuje, a neodvratnou diktaturou toho nejhlubšího zrna, již zaručeně rozpoutá Donald Trump v případě svého vítězství.
Vážení komentátoři přitom odmítají argumenty nepřátel pokroku, kteří poukazují na to, že Trump prezidentem již jednou byl a jako diktátor se vůbec neprojevil: nerozehnal jedinou protestní demonstraci, nezavřel jedinou vzpurnou redakci či uvědomělou univerzitu, nevsadil do šatlavy žádného odpůrce. To vše v očích kritiků jen dokazuje jeho zákeřnost, neboť okatou uměřeností jen připravoval svůj comeback, tentokrát určitě krvavý. Zabránit mu v tom stůj co stůj je svatá povinnost každého uvědomělého demokrata. Tomuto cíli bude sloužit dlouhatánská řada soudních pří, jejichž kolotoč se roztáčí právě v těchto dnech.
První procesy mají spíše povahu dělostřelecké přípravy. Jde v nich zatím o různá odvolání obviněného Trumpa a rozklady orgánů moci podané proti těmto odvoláním. Soudy ve vážnějších žalobách zahrnujících přestupky, přečiny a nejtěžší zločiny včetně velezrady a pokusu o ozbrojený státní převrat budou následovat v průběhu roku – logicky tak, aby znemožnily jeho účast ve volební kampani. Ideální by bylo, kdyby se podařilo nějakým způsobem zneplatnit jeho právo na účast v samotné volbě. Nejapně zní apely neuvědomělých laiků dbát přitom na faktickou stránku věci. Americká justice se dávno povznesla nad tento formalistický přístup ke spravedlnosti. Fakta jsou dnes posuzována tvůrčím způsobem, v souladu s principem pokrokového právního vědomí. Faktem není to, co se ve skutečnosti odehrálo, nýbrž to, co by se stát mohlo.
Americká spravedlnost odmítá upadnout do osidel otrockého posuzování skutečných výroků a činů a řídí se tím, co je tím výrokem míněno, nebo dokonce míněno být mohlo. Bývalý prezident a jeho zpátečnická kamarila se v kauze vybízení k ozbrojené vzpouře hájí trapnými argumenty – jakože nikdo z útočníků, kteří obsadili Kapitol, nebyl ozbrojen a žádný výstřel nevyšel zevnitř obsazené budovy. Přece mohli být ozbrojení a klidně mohli způsobit krvavou lázeň. Soudí se dnes za to, co se stát mohlo, nikoli za to, co se stalo. Žalostně vyznívá také poukazování na Trumpovo nabádání k nenásilným projevům protestu. Vyzýval přece své stoupence k tomu, aby „bojovali až do konce“, a nemohl tím mít na mysli nic jiného než ozbrojené povstání, hromadné popravy, vlastizradu a tak podobně.
Demokraticky smýšlející komentátoři si všimli jednoho paradoxu: Trumpova popularita mezi voliči stoupá úměrně tomu, jak se množí soudní procesy proti němu. Mnozí začínají chápat pravdu bolševického moudra, že volby jsou počin příliš důležitý, než aby mohl být svěřen do rukou samotných voličů. Mezi pokrokovými politiky sílí hlasy těch, kdo jsou přesvědčeni, že tak osudově důležitý akt musí zůstat pod kontrolou lidí zasvěcených a náležitě uvědomělých. Ostatní se ho smějí zúčastnit, když už je správně rozhodnuto. A jelikož v Americe proces voleb začíná soutěží kandidátů pomocí primárek, orgány činné ve věci ochrany demokracie by měly zasáhnout již v této počáteční fázi volebního procesu. Jak trefně formuloval jeden uvědomělý propagandista Bruce Ledewitz v deníku Pennsylvania Capital-Star: „Demokrati jsou přímo povinni radikálně zasáhnout do procesu tak, aby Donald Trump nezískal republikánskou nominaci do voleb v roce 2024. Nemůžeme se přitom spoléhat na samotné republikány. Trump prostě musí být vyřazen, ať to stojí, co to stojí.“
Tím se tedy věc republikánské nominace stává svrchovanou záležitostí jejich demokratických rivalů. Republikáni sami demonstrují svou nezralost a celkovou nezpůsobilost k volebnímu úkonu, jenže bohužel se zatím nedají z celého procesu odstranit jako strana. Časem to nepochybně půjde. Zatím se ale o to musí postarat uvědomělá justice. Členství v politické straně ve Spojených státech vůbec není na překážku výkonu soudcovského povolání. Ba naopak, loajální plnění stranických nařízení hodně napomáhá k vynesení správných rozsudků. Zdá se, že strana zastupující zářnou budoucnost si je vědoma své revoluční odpovědnosti. Vrchní soud státu Colorado již vyškrtnul Trumpa ze seznamu uchazečů o republikánskou nominaci. Předsedkyně soudu Jena Griswoldová vysvětlila tento krok maximálně logicky – vzhledem k Trumpově rostoucí popularitě musí proti němu soud zakročit dlouho před volbami. Ve státě Maine k vyškrtnutí nebylo zapotřebí ani soudu – místní úřednice Shenna Bellowsová, takto státní tajemnice, osobním rozhodnutím označila bývalého prezidenta za buřiče a vzbouřence, čímž ho zbavila občanského práva volit a být volen. Tak jako coloradský soud, i ona se přitom opřela o judikáty z dob občanské války Jihu proti Severu.
Někteří jiní úředníci, jako kupříkladu státní tajemnice Kalifornie Shirley Weberová, tento názor nesdílí a vyloučit Trumpa z primárek odmítají. Někdo by se mohl jízlivě tázat, co v dnešní Americe znamená pojem „zákon“, když různé justiční orgány ho mohou vykládat po svém, třeba i opačně? A jak uvěřit v nezaujatost soudního výroku, když víme, že verdikt v Coloradu byl schválen čtyřmi hlasy demokratických soudců proti třem? Všichni v Americe počítají s tím, že Nejvyšší soud Spojených států nakonec zruší rozsudky nižších instancí ve věci velezrady a vzpoury bývalého prezidenta, a tím i obnoví jeho občanská práva. To teprve uslyšíme nářky pokrokových novinářů na to, že Nejvyšší soud je zaujatý, poněvadž v něm mají převahu konzervativci.
Za trefně ironický pokládám název článku Jonathana Turleyho v časopise The Hill: Zachraňme demokracii, i kdybychom ji měli nadobro zničit! Obávám se jen, že je to hodně hořká ironie.
