Nenecháme v tom nikoho. Obejmutí fakulty a nehasnoucí oheň otevřely měsíc uzdravování a naděje
Dva týdny po tragédii na Filozofické fakultě se dnes konala silná a působivá pietní akce. Průvod lidí prošel od rektorátu univerzity až k budově fakulty, kterou velký dav obejmul. Událost byla decentní, stačilo málo slov. Zazněly dvě písně a byl zapálen oheň, který zřejmě zůstane na Palachově náměstí jako památka a doplní jej donesené svíčky.
Pár dnů po tragických událostech na fakultě začaly studentské spolky šířit kresbu autorky Bereniky Čejkové. Je na ní budova Filozofické fakulty a kolem ní lidé tvoří lidský řetěz. Doprovází ji nápis: „Fildo, i když je to na nás moc, tak tě objímáme. Nemůžeš za to, že tě někdo zranil. Nenecháme tě v tom, slibujeme, nenecháme. Nenecháme v tom nikoho.“
Tahle kresba se stala symbolem sounáležitosti a společného prožívání těžkých dnů nejen pro studenty, i proto ji organizátoři průvodu vyvěsili na facebookové události akce. Smysl dneška bylo se ještě jednou spojit ve smutku, prožít to, co se prožít musí, ale taky začít s uzdravením místa, které je zraněné, ale má a bude mít pro tisíce lidí velkou hodnotu. Dneškem začal měsíc pro fakultu – během příštích týdnů chce univerzita na průvod navázat a dalšími akcemi do budovy vrátit světlo a naději tak, aby do ní v únoru mohli zase chodit studenti a učitelé.
Na začátku dnešního pochodu jen krátce promluvila rektorka Univerzity Karlovy Milena Králíčková. „Naše akademická obec je raněná, ale není zlomená. Naše kroky dnes ulicemi Prahy směrem k fakultě budou symbolizovat naši cestu k uzdravení,“ řekla mimo jiné ve stručném proslovu. Je třeba jí a mnoha dalším lidem z univerzity poděkovat a přát hodně sil, s praktickými následky tragédie a obnovou poničené budovy se musí v těchto dnech vypořádávat právě oni a ani pro ně to není vůbec lehké.
Když mluvila rektorka, bylo v mnohatisícovém davu úplné ticho, stejně jako v závěru průvodu na Palachově náměstí, když začaly znít písně. Plánovaný lidský řetěz bylo nakonec složité vytvořit, účast byla totiž obrovská a vydala by možná na pět velkých oblouků lidí kolem budovy. Lidé se tak na různých místech drželi za ruce či za ramena spontánně, souvislý objímající lidský řetěz vznikl kolem vstupu do budovy. Kolem fakulty stálo ze všech stran tolik lidí, že efekt symbolického objímání budovy vynikl stejně.
Vkusný a decentní byl i konec akce, kdy byl na náměstí zapálen oheň od lucerny, kterou přinesla rektorka spolu s děkankou od pietního místa u rektorátu. Na náměstí mají být následně přeneseny i svíčky od budovy fakulty i rektorátu a vytvořit památné dílo, které tam už zůstane. Při plápolajícím ohni zazpíval sbor křesťanskou píseň V temnotách našich dnů. Zpívá se v ní „Zapal oheň, který nezhasíná, nikdy nezhasíná v nás.“ I tenhle verš vystihuje, o co dnes šlo. Aby se pomalu obnovilo to dobré, co fakulta a lidi v ní reprezentují a co nezhasíná.
Každý si průvod prožil jinak. Někdo objímal přátele, někdo šel v tichu o samotě, někdo ve skupince se spolužáky, kolegy nebo známými. Pro všechny ale akce přinesla prostor, jak vykročit z temných dnů a začít s hojením ran. Nebyl to nucený optimismus, ale upřímná naděje a víra v lepší zítřek. Další slova nejsou potřeba.
