Poselství občana Zemana: Odložená vánoční deprese, spálená země a jedna dobrá zpráva
Miloš Zeman zveřejnil své vánoční poselství a vše zůstává při starém. Nikdy neměl ambici spojovat, ale rozdělovat. Očekávat od bývalé hlavy státu, že zůstane nad věcí a bude smířlivější, by bylo příliš naivní. Šířením depresivních nálad a osobních averzí dával najevo, že se dosud nevyrovnal s koncem mocenského tandemu s Andrejem Babišem.
Úvodem se nabízí otázka, proč Zeman vystupuje s vánočním projevem, odloženým kvůli tragické střelbě v Praze, když už není v aktivní politice. To je v našem ústavním systému novinka. Završil tak sérii vánočních a novoročních vystoupení prezidenta, premiéra, předsedy Senátu a lídra opozice a už tak se ozývaly hlasy, že je těchto projevů příliš.
Občan Zeman
„Moji přátelé mě požádali, abych po deseti letech prezidentských vánočních poselství pronesl jedenácté poselství občana Miloše Zemana, rád jsem jim vyhověl,“ vysvětlil a podle toho to vypadalo. Hovořil spíš ke svým přátelům než k celé společnosti.
Zeman oprášil starší formát „spálené země“, jímž se kdysi vymezoval vůči svému rivalovi Václavu Klausovi, než si padli kolem krku. Dnes se vyjadřuje velmi podobně. Země podle něj zaostává, což mu prý připomíná komunistický režim, vláda je neschopná, a proto vyzývá k občanské neposlušnosti.
Pokud jako občan používá tak silné výrazivo, nelze jej oddělit od jeho působení v politice. To je snad jediný důvod, proč si Zemanova vystoupení povšimnout.
Žádná vláda není neomylná, ani ta současná. Někteří ministři dělají vážné chyby, ale na konečný účet bude čas až před volbami. Exprezident se však ani nesnaží předstírat, že měří stejným metrem. Znovu si vzal na paškál, že část ministrů nemá vzdělání v oboru.
Zemanovi „odborníci“
„Vyčítáte nám, že jsme se zadlužovali, ale my jsme si jen půjčovali.“ Komu patří tato okřídlená slova? Předchozí ministryni financí Aleně Schillerové, jež vystudovala práva a Zeman na ni nedal dopustit.
Po Schillerové zůstaly jen stovky předražených sebeprezentací na sociálních sítích, rekordní schodek státního rozpočtu 420 miliard korun a nastartování nejrychlejšího zadlužování v Evropě, které Zeman paradoxně přičítá Fialově vládě v době, kdy se trendy otáčejí.
Můžeme se ale podívat dál do minulosti. Zemanova skepse nad schopnostmi současných ministrů nabízí ohlédnutí za jeho jednobarevným kabinetem v éře opoziční smlouvy, který trpěl značnou fluktuací. Některá jména „odborníků“ z té doby rezonují dodnes.
Patří mezi ně Jaroslav Tvrdík, Ivan David, Jaroslav Bašta, Stanislav Gross, Jan Kavan, Miloš Kužvart nebo Miroslav Grégr, který stál u debaklu první privatizace Unipetrolu, za nějž tehdy zpochybňovaný vítěz Andrej Babiš nezaplatil.
Na Hradě viditelná změna
Jelikož se blíží roční výročí prezidentských voleb, lze využít Zemanova zviditelnění i k porovnání s jeho nástupcem Petrem Pavlem. Rozdíly nejsou zanedbatelné.
Pavel při všech výhradách, které jej provázely, nastolil civilnější výkon prezidentské funkce, jak to odpovídá jejímu ústavnímu zakotvení. Doposud jsme nebyli svědky pokusů o vytvoření alternativního mocenského centra, zasahování do kompetencí vlády a ohýbání ústavních zvyklostí. Tyto poměry odešly s Milošem Zemanem.
Babišův okruh, jenž dosud nevstřebal potupnou porážku v boji o Hrad, se pokouší Zemanova nástupce diskreditovat i tím, že Pavlova poradce Petra Koláře přirovnává k Martinovi Nejedlému. Ačkoli některé personální tahy v hradní kanceláři vyvolávají otazníky, tohle je přece jen hodně přitažené za vlasy.
Nejedlý byl (a možná stále je) považován za ambasadora ruských zájmů v Česku. Přímo prosazoval své a ruské ekonomické zájmy. Osobně jednal s Rosatomem o dostavbě jaderných bloků v Dukovanech a do Babišovy vlády dosazoval své lidi. Hrad byl v té době čtvrtým neformálním koaličním partnerem.
Všechny tyto anomálie nástupem Petra Pavla padly, stejně jako urážlivý a negativistický tón prezidentských projevů a rozhovorů. To je příjemná změna, ačkoli to automaticky neznamená, že všechny kroky či názory nové hlavy státu vyvolají široký aplaus.
Co je dobrá zpráva?
O co jsme dnes dále ochuzeni? Zeman přivedl k moci na vládní úrovni KSČM, čímž ji paradoxně exportoval do politického záhrobí. Měl prostor k prosazování úzkých vztahů s autoritářskými režimy Číny a Ruska. Tyto snahy skončily propadákem.
Podepsané smlouvy a memoranda o spolupráci s čínskými partnery za stovky miliard se rozplynuly jak pára nad hrncem. Provázel je bankrot předlužené společnosti CEFC a uvěznění Zemanova poradce Jie Ťien-minga. Krach čínských investic završil loňský prodej fotbalové Slavie podnikateli Pavlu Tykačovi.
Ještě hůře dopadly Zemanovy pokusy o „evropeizaci“ Ruské federace, jak sám dnes říká. Vztahy s Moskvou jsou od vrbětické kauzy na bodu mrazu. Zeman po ruské invazi na Ukrajinu otočil, i když šlo patrně jen o reakci na osobní zostuzení, když si uvědomil, komu věrně sloužil. Tím popudil místní putinovce, stejně jako militantní antivaxery od té chvíle, kdy prosazoval povinné očkování proti covidu.
Zahořklému Zemanovi, jehož kariéru završila série neúspěchů, nevyšel ani poslední plán, aby jeho hradní skupina udržela kontinuitu vlivu. Proto vsadil na podporu Babiše v prezidentské volbě, a proto se pokouší toto spojenectví udržet. I jemu jde o revanš, i když sám je mimo hru. Stále mu zůstává část publika, jemuž imponuje snaha zatápět Fialově vládě a podporovat spojenectví ANO a SPD.
Pro mnohé je naopak dobrou zprávou, že Zeman a jeho toxická parta už žádný vliv nemají, což přispělo k posunu vnitřních poměrů civilizovanějším směrem. Je dobré si to občas připomenout, jak se podařilo právě díky opožděnému vánočnímu poselství.
