Viliam Buchert: Další konflikt na dohled? Tchajwanci dali Číně facku. Ta ji brzy vrátí

Dosavadního tchajwanského viceprezidenta Laj Čching-tea, který byl v civilním povolání expertem na léčbu poškozené míchy a studoval i na americkém Harvardu, zná svět pod jménem William Laj. To proto, že na Tchaj-wanu je „trendy“ mít i anglická jména. Důvod je jednoduchý – pro cizince je jednodušší takové jméno vyslovit a zapamatovat si ho. A jméno William Laj si pamatujte, protože se kolem něj několik let budou točit diskuse o asijské, potažmo světové bezpečnosti. Čína totiž neustále vyhrožuje, že pokud neproběhne sjednocení s ostrovem po dobrém, mohlo by to jít po zlém. Vzhledem k tomu, že čínská zahraniční politika je stále agresívnější a asertivnější, nelze vyloučit nic. Ani budoucí válečný konflikt. Zejména když čínský prezident Si Ťin-pching pronesl zlověstný novoroční projev, v němž zdůraznil, že „sjednocení vlasti je historickou nevyhnutelností“. Po vyhlášení výsledků tchajwanských voleb v prvních reakcích z Pekingu zaznělo: „Tchaj-wan je čínský Tchaj-wan“, Demokratická pokroková strana „nereprezentuje hlavní veřejné mínění“ a „postoj k vyřešení tchajwanské otázky a uskutečnění národního znovusjednocení zůstává konzistentní a naše odhodlání je pevné jako skála“. Tato prohlášení nejsou nová a překvapivá, ale Peking se u toho snaží dál manipulovat se světovým veřejným míněním, protože poměry na Tchaj-wanu, na rozdíl od minulosti, nejsou dávno sjednocení nakloněny. Přesto mnoho médií i politiků ve světě nepochopitelně opakuje to, co říká Čína.

JINÝ TCHAJ-WAN

Výsledky posledních prezidentských a parlamentních voleb na Tchaj-wanu přitom velmi přesně odrážejí výsledky různých průzkumů a studií. Národní univerzita Čcheng-čch‘ (v roce 2004 na její půdě vystoupil exprezident Václav Havel a v roce 2020 předseda Senátu Miloš Vystrčil) publikovala minulý rok v létě výsledky svého pravidelného měření, které provádí každý rok. Podle něj se 63 procent obyvatel identifikuje jako Tchajwanci, 30 procent jako Tchajwanci i Číňané současně a pouze 2,5 procenta jako Číňané. V roce 1992 to bylo u první skupiny (Tchajwanci) pouze 18 procent, u druhé přes 46 procent. Poměry otočily nové generace, které mají jiné názory než jejich rodiče a prarodiče. Zajímavé také je, kolik lidí chce vlastně to pověstné sjednocení, po kterém touží čínský režim, a kolik by jich chtělo vyhlásit naopak nezávislost (ta v podstatě ve všem už dnes existuje). Průzkum, který loni v září zveřejnila Tchajwanská nadace pro veřejné mínění, ukázal, že 49 procent obyvatel podporuje získání formální národní nezávislosti, 27 procent podporuje zachování „statu quo“ a jen necelých 12 procent podporuje sjednocení s Čínou. Podrobnější výsledky pak ukázaly, že i když si většina Tchajwanců přeje, aby se jejich země stala jednou samostatnou, chápe „současná politická omezení a potřebu strategické trpělivosti“. A jak to všechno souvisí s výsledky posledních voleb?