Centrum pro oběti sexuálního násilí je na světě. Brány PORTU otevřeny. Teď už to jen celé zaplatit
Nedá mi to, musím začít zeširoka. V posledních dnech odborníci píší rozhořčené komentáře a široká veřejnost zírá s otevřenou pusou na výrok odvolacího Krajského soudu v Brně, který muži, jenž přes dva roky znásilňoval nevlastní, tou dobou nezletilou dceru, vydíral ji a psychicky týral, změnil trest tříletého pobytu ve vězení na podmínku. Dokonce podle serveru Novinky stále žijí v téže domácnosti ještě s matkou a dalšími dětmi, naštěstí už bez samotné oběti, která je v péči psychiatra a pod tíhou okolností musela být hospitalizována.
Naposledy dnes ráno Novinky publikovaly závažné (a s ohledem na princip sekundární viktimizace velmi citlivé) informace, které svědčí o tom, že tu byl opět naprosto zničen život jedné mladé ženy, a nejspíš i její matky a sourozenců. Kauzy exposlance TOP 09 Dominika Feriho či psychiatra Jana Cimického, ale také rozhovory s experty na problematiku sexuálního násilí zvyšují povědomí lidí o tom, co se kolem nás děje a jak špatně je český stát na pomoc obětem připraven: od zacházení s poškozenými a jejich rodinami přes nedostatečnou proškolenost policistů a ignoranci soudů po směšné ohodnocení právních zástupců obětí, advokátů ex offo (specialistka na domácí násilí a znásilnění, právnička Lucie Hrdá, by o zpožďování a svévolném krácení či rovnou škrtání odměn vyššími soudními úředníky mohla vyprávět). Profesionální pomoc a zázemí poškozeným nyní každopádně přináší PORT, nové pražské komplexní centrum pro oběti sexuálního násilí, otevřené díky nevládní neziskové organizaci proFem.
Co všechno v PORTU dokážou
Včera centrum PORT uvítalo pod svou střechou novináře, od 22. ledna je připraveno spustit ve svých prostorách na pražském Břevnově (konkrétně na Břevnovské 1692/6) služby pro oběti. Na vznik centra mě mimochodem upozornila kamarádka, pražská policejní vyšetřovatelka specializující se právě na sexuální násilí, s tím, že tak dobře promyšlený, odborně výjimečně zajištěný a jednoznačně podpůrný projekt zatím neviděla.
Oběti (a cílí se tu především na ženy ve věku nad šestnáct let) pod jednou střechou kromě krizového bydlení na sedm dní (pracovnice PORTU mikrobytu přezdívají „nejhezčí garsonka v Praze“ a ta metafora je skutečně přiléhavá) najdou kromě peněz vlastně vše, co jim ve zničující situaci pomůže: krizovou pomoc, sociální poradenství, právní pomoc a zastupování včetně doprovodu k soudu, individuální i skupinovou psychoterapii, ordinaci a samozřejmě výslechovou místnost. Tady ovšem nečekejte tvrdé židle a interiér připomínající policejní celu, který v obětech potenciálně vzbuzuje pocit vlastní viny a zamyká jim ústa: jde o bezpečný prostor plný měkkých, oblých věcí v uklidňujících tlumených barvách. Designéři z IKEA, která obětem sexuálního násilí prostřednictvím NGOs dlouhodobě pomáhá, se skutečně překonali; zde se podívejte na video z PORTU a projděte si jeho prostory zahrnující zhruba tři sta metrů čtverečních.
Ve výslechové místnosti lze realizovat policejní výslech oběti v bezpečném zázemí PORTU, a zároveň natočit s klientkou rozhovor, který citlivě a odborně povedou vyškolené pracovnice. Pokud se žena rozhodne trestný čin nahlásit, může tento rozhovor sloužit jako důkaz. K dispozici je pomoc ve věci sběru a uchování vzorků a důkazů; znásilněné ženy si ve svém stresu často neuvědomí, že spodní prádlo a vaginální stěr jsou zásadním důkazním materiálem v okamžiku, kdy se rozhodnou trestný čin nahlásit na policii. Proškolený personál tady také testuje případnou nákazu pohlavně přenosnými nemocemi a poskytuje prostředky a informace pro jejich léčbu. PORT také spolupracuje s OSPOD a s policií Prahy 6, jejíž starosta Jakub Stárek (ODS) na konferenci vyjádřil centru svou osobní podporu, stejně jako jeho stranická kolegyně, náměstkyně pražského primátora Alexandra Udženija. Přítomen byl i Victor Conrad Rønneberg, velvyslanec Norského království v Praze; bez Norských fondů a jejich finanční podpory by centrum neexistovalo.
Obětí znásilnění v Česku přibývá
S nějakou formou sexuálního násilí nebo obtěžování se podle tři roky starého průzkumu proFem setká každá druhá Češka, přesněji 54 % žen. Denně dojde v ČR průměrně k 33 znásilněním, až 95 % obětí domácího násilí tvoří ženy, v roce 2022 bylo v ČR zavražděno na padesát lidí z důvodu vztahového násilí. Nejnovější a zatím nepublikovaný výzkum proFem pak ukazuje, že se znásilněním má zkušenost dokonce 20 % českých žen. „Z naší dlouhodobé praxe víme, že mnoha obětem stojí v cestě za řešením jejich situace a zlepšením psychického stavu systémové překážky, stigma a hluboký nedostatek specializované podpory,“ říká ředitelka proFem Jitka Poláková: „Stávající služby jsou roztříštěné a odborníci, kteří je poskytují, mají často velmi nízké povědomí o sexuálním násilí a jeho dopadech. To pak vede k opětovné traumatizaci obětí a další újmě.“ I proto vznikl PORT.
Lidé, kteří zažili sexuální násilí, se potýkají s dlouhodobými následky traumatu, které ovlivňují jejich psychiku, emoce a fyzické zdraví. Přesto se od nich očekává, že se zotaví v systému, který to nebere na vědomí a dostatečně se nevěnuje jejich individuální situaci. „Komplexní centrum PORT je řešením: nabízí strukturovanou a specializovanou podporu, široké spektrum služeb vycházejících z našich dlouhodobých zkušeností z přímé práce s oběťmi, odborných zdrojů i inspirace ze zahraničí, a také spolupráci s dalšími institucemi a aktéry v systému pomoci, jako jsou nemocnice nebo policie,“ doplnila Jitka Poláková.
Klára Laurenčíková Šimáčková, zmocněnkyně vlády pro lidská práva, v rámci tiskové konference v PORTU připomněla fakt, že obětí znásilnění a dalších forem sexuálního násilí v Česku v posledních letech přibývá: „V loňském roce bylo policii nahlášeno přes devět set případů znásilnění, dosud nejvíce v historii. Dostupnost specializovaných služeb, jako je centrum PORT, je zcela klíčová k tomu, abychom dokázali včas a odborně pomoci všem obětem. Moc bych si přála, aby podobná centra postupně vznikala v každém regionu. Bez silného politického závazku to ale nebude možné. Také proto potřebujeme ratifikovat Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí, která závazek zřizovat podobná centra pro oběti obsahuje.“
Osmnáct milionů. Pro státní rozpočet pakatel
Fakt, že je centrum pilotní a že je potřeba, aby byly podobné chráněné prostory k dispozici rovněž v regionech, zmiňuje i nový, v létě Vládou ČR schválený akční plán prevence domácího a genderově podmíněného násilí na léta 2023–2026. Ten hovoří o čtyřech centrech. Je však otázka, zda by měla být opět hrazena z Norských fondů, z peněz EU, z prostředků neziskovek a z peněz soukromých dárců, zejména pak nápomocných firem typu IKEA, Yves Saint Laurent Beauty, Avon a dalších, které proFem již léta podporují. Vždyť i kvůli chybějícím financím bude krizový byt v PORTU otevřen potřebným až na přelomu dubna a května a ordinace pro sběr genetického materiálu a pro testování na pohlavní choroby začne fungovat až za měsíc a půl.
Do loňského roku byl rozpočet organizace proFem, tehdy ještě působící hlavně na Praze 4, kolem osmi milionů korun. Jen centrum PORT ovšem pro svou roční činnost potřebuje osmnáct milionů, které pro letošek ještě nejsou zajištěné. Proč se tak zásadní projekt nehradí přímo ze státního rozpočtu? Dokud se takto neinstitucionalizuje, nelze předpokládat vznik regionálních center – a PORT sice pokryje potřeby Prahy 6, možná i celé Prahy, ale co oběti znásilnění z celé republiky? U těch je slovy Kláry Laurenčíkové Šimáčkové, která sama léta pracovala jako sociální pracovnice pro pomoc obětem sexuálního násilí, zcela zásadní rychlá a odborná pomoc. Představme si takovou ženu z Ostravy; pojede ráno po noci plné násilí ze strany jejího partnera vlakem, na nějž musí sehnat peníze, spolu se svými dětmi na vyšetření a do sedmidenního azylu do metropole? A proFem měl loni na šest set klientek, letos jich očekává tisíc; to jeho náklady nutně zvýší...
Česká justice zanedbává oběti sexuálního násilí a jejich primární potřeby, systém není dostatečně nápomocný. Nejsnazší je začít u financování, dlouhodobého a stabilního. Modelové centrum PORT má všechny předpoklady pro to, aby fungovalo skvěle. Peníze pro něj a pro další podobná centra v regionech jsou nutnou podmínkou rozvoje. Jen je MUSÍ vynakládat stát, přesněji nejspíš resorty, kterých se problematika týká, tedy ministerstva sociálních věcí, zdravotnictví, spravedlnosti. Není možné, aby provoz a zřizování podobně zásadní instituce nesla na bedrech jediná neziskovka se soukromými penězi, které dárci nebudou tak ochotní vkládat do velmi zasažených, ale všeobecně marginalizovaných regionů typu Ústeckého kraje.
