Adéla Knapová: Případ znásilňované dívky a podmínky pro pachatele je špičkou ledovce nefunkčního systému
Kauza muže, jež přesto, že dlouhá léta znásilňoval a vydíral nezletilou nevlastní dceru, odešel od soudu s podmínkou, je jen jednou z mnoha ukázek nefunkčnosti českého justičního systému. Tento konkrétní případ, který je nejen do nebe volajícím selháním spravedlnosti, ale také po všech stránkách morálně a lidsky odporným příběhem, pronikl na veřejnost a díky tomu se nebohé oběti dostává alespoň jakési opožděné satisfakce.
Mohutná morální podpora a bleskově vybraná finanční pomoc dívce - podle jejích vlastních slov - daly po dlouhé době naději na nový a konečně snad dobrý život. Neboť se po rozsudku, jež jejího znásilňovatele neposlal do vězení, pokusila o sebevraždu. Dle dostupných informací to byl už její třetí pokus vzít si život.
Nejde o ojedinělý kiks
Je dobrou zprávou, že okamžitě po zveřejnění šokujícího rozsudku, jež lesního dělníka potrestal pouze podmínkou (neboť se prý musí postarat o zbytek rodiny, aby měla střechu nad hlavou apod., což by z vězení nemohl), zareagovala pobouřená veřejnost, odborné organizace i někteří politici. Vlna podpory zoufalé oběti, stejně jako hlasitý nesouhlas s postupem soudce a žádost o jeho prošetření ukazují, že jako společnost v kritických okamžicích fungujeme.
Bohužel se ale také znovu ukázalo, že co naopak nefunguje, je náš justiční systém. Protože tato kauza není zdaleka jeho jediným selháním. A nejde pouze o selhání jednotlivce. Případů, kdy soudci zcela ignorují realitu, fakta, stav obětí, následky souzených činů (nejen sexuálních nebo sexualizovaných) i důsledky svých verdiktů a dochází tak ke zjevné justiční nefunkčnosti, ne-li přímo nespravedlnosti, jsou každoročně v Česku stovky. Bez přehánění. To jsou poznatky organizací, jež se zabývají ať už sexualizovaným nebo domácím násilím či justičními pochybeními.
Nezávislost nesmí znamenat beztrestnost
Jen já sama jsem v Reflexu o mnoha případech, v nichž naprosto zjevně a zároveň nepochopitelně selhali soudci, psala. Kdykoliv jsem o tom hovořila s lidmi, jež se kvalitou justičního systému zabývají, bylo mi řečeno, že to je daň za nezávislost soudů.
Ale opravdu znamená nezávislost soudů a soudců také jejich nulovou zodpovědnost? Pokud ano - a tak to bohužel už léta vypadá - pak je to špatně, náš systém nefunguje a je třeba ho celý opravit. Ne potrestat teď možná jednoho soudce. Jistě, on v kauze znásilňované dívky hrozivě selhal, ale jak už víme od jiných novinářů, kteří se přímo tomuto případu věnují, podobně „sporných” rozhodnutí má na svém kontě víc. A já ze své novinářské praxe vím, že rozhodně není sám.
Tímto se omlouvám slušným a dobrým soudcům, protože i tací naštěstí v Česku jsou. Ale je přece i v jejich vlastním zájmu nastavit justiční systém tak, aby začal fungovat správně a aby se za dlouhodobě špatná a nekvalitní rozhodnutí dnes v podstatě nedotknutelní soudci trestali (a nejen pokáráním nebo srážkou z platu).
Božský status
Zdá se, že mnozí soudci - viděla jsem to bohužel v soudní síni častokrát - si nezávislost vykládají až téměř jako božský status. Někdy ještě okořeněný nadřazeností a arogantním chováním. Jsou nezávislí nejen na morálce, etice, faktech, důkazech, ale i na spravedlnosti a dokonce někdy i na fyzikálních a přírodních zákonech. Rozhodují tak, jak zrovna chtějí a nikomu nemusejí nic vysvětlovat, můžou ve svých odůvodněních uvádět někdy i zjevně nemožné teoretické konstrukce či mentální veletoče. A nic jim nehrozí.
To je přece nepřijatelné. Není možné ničit dlouhodobě jiným beztrestně život a ještě se u toho tvářit jako jediný relevantní arbitr své vlastní pravdy.
Náš justiční systém ale tohle nejen umožňuje, navíc to i kryje. Protože v Česku je téměř nemožné dosáhnout u nejvyšších instancí rozhodnutí o justičním omylu. Narozdíl od jiných demokratických zemí se v Česku justiční omyly oficiálně v podstatě nedějí. Až na to, že se dějí. A podle všeho jich není málo.
