Jihoafrická republika obvinila Izrael z páchání genocidy v Gaze. Může u soudu v Haagu uspět?
Mezinárodní soudní dvůr v Haagu (ICJ) aktuálně projednává žádost Jihoafrické republiky o zavedení prozatímních opatření ve věci uplatnění Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy v Pásmu Gazy. Jihoafrická republika (JAR) jako smluvní stát Úmluvy žádá pozastavení vojenských operací Státu Izrael na území Gazy za účelem ochrany palestinských obyvatel před genocidou. Jakkoli paradoxní se projednávaný případ, jeho kontext i angažmá Jihoafričanů v izraelsko-palestinském konfliktu mohou zdát, verdikt soudu a předložená argumentace by měly zajímat především podporovatele izraelské politiky na palestinských územích.
V polovině ledna proběhla v Haagu veřejná slyšení s oběma stranami sporu, tj. Jihoafrickou republikou a Státem Izrael. Na rozdíl od politických jednání Rady bezpečnosti OSN měla i izraelská strana příležitost přednést své argumenty, resp. se obviněním bránit. Jihoafričané měli o poznání jednodušší pozici. Pro projednání žádosti navrhující strana nemusela doložit, zda Izrael genocidu páchá, ale pouze přesvědčit soud, aby se případem začal zabývat a svým rozhodnutím ochránil palestinské civilisty před zabíjením a dalšími formami ničení – tedy přesně v tom smyslu, proč byla v roce 1948 Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidy přijata.
Vydání prozatímního opatření s jakýmkoli zdůvodněním a obsahem nebude v žádném případě znamenat, že Izrael na území Gazy genocidu páchá. Vina by musela být prokázána v dalších procesech. Ani v opačném případě však nebude Izrael definitivně „očištěn“. Protiteroristická operace v Gaze stále probíhá a jejím průběhem a důsledky se zabývá i další instance mezinárodního práva – Mezinárodní trestní soud (ICC), který pro posouzení izraelské vojenské operace může využít mnohem širší okruh nástrojů podle Římského statutu.
Promyšlený vzorec?
Co se týče samotného obvinění, jihoafrická delegace v Haagu představila vlastní interpretaci průběhu války v Gaze a snažila se soudce přesvědčit, že činy Státu Izrael „tvoří promyšlený vzorec chování, který svědčí o genocidním záměru“. Ve zkratce řečeno, Jihoafričané tvrdí, že vojenská operace není zaměřena na teroristickou organizaci Hamás, ale obecně na Palestince žijící v Pásmu Gazy.
Tento záměr je podle obvinění prokazatelný z používání zbraní s „rozsáhlým vražedným ničením“, z cíleného ostřelování civilistů, bombardování vytvořených bezpečných zón, zabránění přístupu Palestinců k základním potřebám včetně potravin a vody a ničení sociální infrastruktury.
„Každý den dochází k nenapravitelným ztrátám na životech, majetku, důstojnosti a lidskosti palestinského lidu. Toto utrpení nezastaví nic jiného než příkaz tohoto soudu,“ zaznělo doslova v soudní síni z úst jihoafrické právničky Adily Hasimové.
Jihoafrická delegace se odkázala na prozatímní opatření vůči státu Myanmar v případu genocidy Rohingů z roku 2020 a uvedla, že skutečnosti předložené v případu Gazy jsou ještě závažnější.
Co řekl Netanjahu
Prokázání úmyslu, které je stěžejní pro klasifikaci zločinu genocidy jako „úplného nebo částečného zničení některé národní, etnické, rasové nebo náboženské skupiny jako takové“, Jihoafričané postavili na konkrétních výrocích izraelských politických představitelů, vojenských velitelů a osob zastávajících oficiální funkce. Ti údajně „systematicky a výslovně deklarují své genocidní záměry a tato prohlášení pak opakují vojáci na místě v Gaze, když se podílejí na ničení Palestinců a fyzické infrastruktury Gazy“.
Mezi konkrétními příklady navrhovatelé uvedli například výrok premiéra země Benjamina Netanjahua, že „nepřítel zaplatí cenu, kterou nikdy předtím nepoznal“, jeho odkaz na kontroverzní biblické výroky před izraelskými vojáky, výzvu místopředsedy Knesetu k „vymazání Pásma Gazy z povrchu zemského“ či ministra obrany Joava Galanta o „lidských zvířatech“ včetně jeho výroku, který pronesl před nastoupenými vojáky: „Gaza se nevrátí do stavu, v jakém byla předtím. Všechno zlikvidujeme... dostaneme se na všechna místa.“
Izrael válku nezačal a nechtěl
Obhajoba Izraele začala ještě mimo soudní síň, když se izraelští představitelé snažili veřejně obvinit Jihoafrickou republiku z napojení na teroristickou organizaci Hamás. Tuto konstrukci odmítl mimo jiné renomovaný historik holocaustu Omer Bartov v rozhovoru pro Deutsche Welle.
I v oficiální řeči v Haagu byly izraelskou delegací zdůrazněny kontakty JAR s představiteli Hamásu. Tato strategie „očerňování“ žalobce nemusí být u soudu zcela produktivní vzhledem k tomu, že Jihoafričané v případu pouze využili svého práva smluvní strany Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy. Kromě této (možné) chyby však Izrael k obhajobě přistoupil velmi vážně a profesionálně.
Samotná obhajoba Izraele začala připomenutím osudu evropských Židů během druhé světové války, odkazem na židovský původ autora pojmu genocida Rafaela Lemkina a zdůrazněním, že Stát Izrael byl mezi prvními státy, který Úmluvu o zabránění a trestání zločinu genocidy bez výhrad přijal.
Bezprostředně poté Izraelci představili centrální argument své obhajoby: „Žalobce se snaží odvolat na termín genocidy v souvislosti s jednáním Izraele ve válce, kterou nezačal a nechtěl. Ve válce, v níž se Izrael brání proti Hamásu, Palestinskému islámskému džihádu a dalším teroristickým organizacím, jejichž brutalita nezná mezí. Utrpení civilistů v této válce je stejně jako ve všech válkách tragické. Je to srdcervoucí. Krutá realita současných bojů je pro civilisty obzvláště trýznivá vzhledem k odsouzeníhodné strategii Hamásu, který se snaží maximalizovat civilní škody způsobené Izraelcům i Palestincům, i když se Izrael snaží je minimalizovat.“
Následoval popis příčiny aktuálního konfliktu (masakr ze 7. října 2023), doložení genocidního charakteru organizace Hamás, představení osudů obětí útoku na Izrael (o nichž v obžalobě nebyla zmínka) a obhajoba nevyhnutelnosti vojenských akcí vzhledem ke způsobu vedení války ze strany Hamásu, jenž zneužívá civilisty, humanitární pomoc i sociální infrastruktury.
Obhájci tak došli k závěru, že „pod záminkou obvinění Izraele z genocidy se po tomto soudu žádá, aby vyzval k ukončení operací proti probíhajícím útokům organizace, která sleduje skutečný genocidní program“. Poukázali také na skutečnost, že se Jihoafričané pokoušejí nahradit ozbrojený konflikt mezi státem a teroristickou organizací optikou genocidy státu vůči civilnímu obyvatelstvu. „Nenabízí však Soudnímu dvoru optiku, nýbrž pásku přes oči,“ zaznělo doslova v soudní síni v Haagu.
Rétorika politiků
Argumenty Izraele jsou logické, včetně poukazu na riziko, že pokud by Soudní dvůr vyhověl žádosti o prozatímní opatření, Izrael by ztratil možnost se bránit mimořádně brutální teroristické organizaci, která stále drží v zajetí izraelské rukojmí bez přístupu k lékařské péči. Otázkou je, do jaké míry se soudci ztotožní s argumentem „nevyhnutelnosti“ válečných operací.
Katastrofální humanitární situace v Pásmu Gazy jistě není pouze důsledkem strategie Hamásu, ale i zcela vědomého jednání izraelského vedení. Blokáda celého Pásma, přerušení dodávek elektřiny a zabránění přístupu k pitné vodě jsou důsledky válečné strategie Izraelských obranných sil a jsou z hlediska mezinárodního práva neakceptovatelné.
Ostatně i obhajoba izraelské delegace v Haagu neustálým poukazováním na Hamás jako jediného viníka a agresora navozuje pocit, že izraelské vedení pracuje se vzorcem „když oni, tak my taky“. Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidy nicméně nelegitimizuje ani útoky na civilisty, ani „odplatu“ ve formě masového násilí.
V čem izraelská obhajoba viditelně selhává, je vysvětlení kontroverzní rétoriky izraelských politiků. Argumentace vyvolává dojem, že v Izraeli fakticky vládne a rozhoduje někdo úplně jiný než oficiální představitelé, jejichž výroky tak nemají žádný vliv na vojenské operace.
Byť by kolekce výroků sestavená jihoafrickým týmem při prokázání úmyslu zničit palestinské obyvatelstvo zřejmě (zatím) neuspěla, Izraelci v Haagu určitě nevyvrátili podezření, že se konkrétní představitelé židovského státu pokoušeli o přímé a veřejné podněcování ke spáchání genocidy podle článku III Úmluvy.
Tato skutečnost by měla zajímat i českou politickou scénu, která se v rozporu s dlouhodobým přístupem k ochraně skupin i jednotlivců ohrožených genocidou, zločiny proti lidskosti, válečnými zločiny a agresí podle Římského statutu zcela neuváženě uchýlila k bezvýhradné obranné rétorice izraelských vojenských operací. Jinými slovy, ona „jednoznačná podpora“ Izraele má i svou odvrácenou stránku.
Bylo by zajímavé sledovat, jak by české soudy reagovaly na schvalování operací v Pásmu Gazy v případě, že by Soudní dvůr v Haagu skutečně přijal prozatímní opatření obdobné tomu, které nařídil v březnu 2022 proti Ruské federaci v souvislosti s agresí na Ukrajině. A pokud se operace Izraelských obranných sil bude i nadále vyšetřovat na poli mezinárodního práva, Česko jako bezvýhradný podporovatel Izraele ztratí svou kredibilitu objektivního strážce lidských práv ve světě.
Kreativní soud
Výsledek projednání Mezinárodního soudního dvora lze těžko predikovat. Okamžité ukončení vojenských operací v Pásmu Gazy není příliš pravděpodobné, což uvedl např. profesor mezinárodního práva David Kaye v textu pro The Atlantic.
Kaye nastínil i možný výsledek líčení: „Soud však může být kreativní. Mohl by se vyhnout obtížím při posuzování genocidního záměru v reakci na teroristické zvěrstvo a místo toho se zaměřit na to, zda izraelská prohlášení na vysokých úrovních podněcují vojáky k nevybíravému zabíjení a ničení všeho, co umožňuje život Palestinců v Gaze. Mohl by požadovat, aby izraelská vláda podněcování potlačila a pohnala k odpovědnosti ty, kteří se ho dopouštějí, jak to vyžaduje Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidy.“
K prokázání genocidního úmyslu je skeptický např. i profesor Ben Kiernan, který pro časopis TIME uvedl, že „izraelské odvetné bombardování Gazy, jakkoli nevybíravé, a jeho současné pozemní útoky navzdory četným civilním obětem, které způsobují mezi palestinským obyvatelstvem Gazy, nesplňují velmi vysokou hranici, která je vyžadována pro naplnění právní definice genocidy“.
V každém případě je rozhodnutí nyní na soudcích Mezinárodního soudního dvora.
Autor je ředitel Centra studií genocid Terezín
