Německé vojsko na obranu Evropy. Efektivní armáda, nebo nebezpečná síla?

O německé armádě – Bundeswehru – kolují různé historky. Jedna z nich viní jeho piloty, že v Afghánistánu odmítli přiletět podpořit pozemní jednotku vzdorující v přestřelce Tálibánu, protože jim skončila pracovní doba. Tahle je možná trochu přitažená za vlasy, reálně jsou ale známé situace, kdy třeba flotila vrtulníků Tiger měla 80 procent strojů neschopných letu či se ukázalo, že celá armáda má zásoby munice jen na dva dny. Sami příslušníci Bundeswehru si pak stěžují na zkostnatělost systému, byrokracii a předpisy, které je omezují v plnohodnotné činnosti.

Komplex za druhou světovou

Vadí jim třeba, že v řadě případů nemůžou plnohodnotně cvičit s jinými armádami ostré střelby, protože jejich standardy to neumožňují. Obecně platí, že například Američané či Norové vypadají při výcviku úplně jinak, jsou ráznější a efektivnější. Se 181 672 vojáky jsou německé ozbrojené síly po Francii (250 tisíc) druhé největší v Evropské unii (následuje Itálie se 165 tisíci lidmi) a silou své výzbroje se francouzským spojencům vyrovnají. Stále je ale provázejí pochybnosti o údernosti a efektivitě, které mají kořeny v komplexu viny za druhou světovou válku.

Od svého vzniku koncem roku 1955 až do začátku devadesátých let se Bundeswehr soustředil výhradně na obranu teritoria někdejšího západního Německa. Základem byly obranné operace a tradice zcela pomíjely bohatou historii operací Hitlerova Wehrmachtu i německého vojska první světové války. Oficiální étos stavěl na vojenských reformátorech začátku 19. století, jako Gerhard von Scharnhorst či Carl von Clausewitz, a také na pokusu o atentát na Hitlera plukovníka Clause von Stauffenberga 20. července 1944.