Kvůli verdiktu ÚS řada lidí v sobě posunula morální dno. Stát by měl proti projevům nenávisti zakročit
Když předseda Ústavního soudu Josef Baxa ve středu 24. ledna oznámil, že jím vedený sbor soudců většinově odmítl ústavní stížnost proti nižší valorizaci penzí, dalo se zcela jistě očekávat, že tento verdikt vzbudí u řady lidí nevoli či rozhořčení. Nicméně zřejmě asi málokdo tušil, že v následujících dnech se doslova otevřou stavidla nenávisti, výhrůžek a urážek, kterými budou soudci, již tento nižší růst penzí posvětili, častováni. Člověk žasne nad tím, jak hluboko a do jaké žumpy jsou schopni někteří lidé klesnout. Nyní je ale potřeba ukázat, kdo za podněcováním této žlučovité bouře stojí, a zároveň by měl systém dát na srozuměnou, že projevy, které jsou již za hranou, neujdou trestu.
Josef Baxa v neděli v České televizi uvedl, že za 40 let své soudcovské praxe nikdy nedostal tolik „urážlivých, nenávistných a výhrůžných projevů“, přestože soudil skutečné zločince, tedy zloděje, lupiče i vrahy. On i jeho další kolegové byli osočeni, že jsou zaprodaní, provládní či zkorumpovaní. Toto už je vážné obvinění a samotné zpochybňování základních institucí demokratického státu. Veřejná moc by proto nad tím neměla mávnout rukou a počkat, až vlna zloby odezní. Veřejná moc je povinna se bránit.
Skutečnost, že se Ústavní soud nakonec postaví proti stížnosti, byla zřejmá už určitou dobu nazpět. Zcela jasné to pak bylo v okamžiku, kdy došlo k výměně soudce-zpravodaje. Nicméně celá záležitost se už táhne od loňského května, kdy opoziční hnutí ANO napadlo příslušnou novelu u Ústavního soudu. Od té doby čelní představitelé Babišovy politické firmy investovali obrovské množství času a energie do vzbuzování planých nadějí v lidech, že novela bude zrušena a oni dostanou vyšší penze. Z veřejných i písemných projevů pohlavárů ANO byla patrná distribuce sdělení, že stát penzisty okrádá a nebere ohled na jejich právoplatná očekávání. Mnoho lidí tuto rétoriku přijalo za svou a nepřipouštělo si, že by to dopadlo jinak.
O to větší bylo zklamání z verdiktu soudu. Představitelé ANO jej hned na veřejnosti a sociálních sítích komentovali, že ho respektují, ale nesouhlasí s ním. Některé nevýznamné stranické podržtašky však volily slovník mnohem hrubší a neštítily se různých odpudivých historických reminiscencí. Při následných setkáních s lidmi v různých městech už se pak lidé z ANO ani neobtěžovali předstírat nějakou elementární slušnost a popustili uzdu své kanální mluvě. Zřejmě podobně laděné příspěvky pak proudily i skrze řetězové e-maily, které pak mezi sebou šířili sympatizanti a příznivci hnutí.
Výsledkem byla nebývale obludná stoka lidské nenávisti, která vyhřezla z útrob části české společnosti. Mnoho lidí dalo průchod svému skutečnému naturelu a ukázalo své opravdové lidské smýšlení, ale i omezenou výši své inteligence. Tito lidé se ohánějí svými právy a nároky. Přitom jim nikdo peníze nevzal. Naopak. Dostali přidáno (byť méně než si mysleli) a peníze jim budou chodit i nadále, přestože už oni – na rozdíl od jiných – do práce chodit nebudou.
Poslední dva roky přitom negativně dopadly na drtivou většinu společnosti. Takřka všem lidem klesly reálné platy, stovky tisíc lidí zaměstnanců nedostaly přidáno už několik let, lidé v řadě profesí pracují za platy, které je neuživí. Pak tu jsou desítky tisíc samoživitelů a samoživitelek, na které poslední léta dopadla ještě tvrději. Zajímají se pisatelé sprostých pamfletů o osudy těchto lidí? Nezajímají.
Výsledkem tohoto obludného divadla by mělo být identifikování a označení těch, kteří tuto vlnu nenávisti vyvolali a odstartovali. Ale odlišujme. V žádném případě nikomu nesmí být ubráno právo na vyjádření svobodného – byť kritického – názoru. Ne všechna rozhodnutí vlády i parlamentu jsou populární, aby se líbila všem. Kdokoliv má právo se ohradit a svobodně říct svůj názor. Ale tato svoboda platí do jisté míry. Autor či pisatel musí vědět, že nesmí porušovat zákon a působit morální či lidskou škodu někomu jinému.
Pokud to neví nebo nechce vědět, měla by zasáhnout veřejná moc. Stejně jako stát dokáže na sítích vyhledávat extremisty a soudně je usměrňovat do patřičných mezí či rozsudků, měl by tak učinit i v tomto případě. Pokud se někdo chová a vyjadřuje jako lůza podobná té ze 30. let v Německu, měl by být připraven ukázat stejné „hrdinství“ u soudu. Tací lidé by si tam pak mohli s sebou vzít jako advokáty právně vzdělané představitele hnutí ANO, tedy té síly, která je z velké části za vyvolání falešných nálad plných jalových očekávání odpovědná.
