Ten, kdo vypíná tmu odchází: Generál Valerij Zalužnyj odchází jako historická postava
Generál Valerij Zalužnyj, teď již bývalý náčelník generálního štábu ozbrojených sil Ukrajiny, si vysloužil mnoho lichotivých přezdívek. Jsou mezi nimi i Železný generál i Jediný dospělý v dětské místnosti, ulpěla na něm i vznešená metafora hodná hrdinských dob, které nyní jeho země prožívá: Není to člověk, který zapíná světlo, je to člověk, který vypíná tmu.
Za dva roky plnoformátové války s Ruskem srovnatelné svým měřítkem leda tak s válkami světovými se Valerij Zalužnyj stal opravdovým mýtem, pohádkovým rekem ze starořeckých bájí. S jeho jménem Ukrajinci spojovali své naděje na vítězství v nerovném boji se zákeřným agresorem. I ti nejtupější ruští propagandisté, kteří každovečerně promývají mozky svých důvěřivých diváků, chtě nechtě uznávali, že ruská horda v něm našla důstojného protivníka. Jak se říká – padla kosa na kámen.
Poslední průzkumy veřejného mínění z prosince loňského roku ukazují, že Zalužnému věřilo 88 % Ukrajinců, zatímco jen 4 % v něj důvěru nemělo. Celých 72 % bylo proti propuštění generála z funkce. Vůbec to neznamená, že by pevná víra v Zalužného značila nepřijetí prezidenta Zelenského – tomu důvěřovalo 62 % oproti 18. Důvěra se ve velké míře vztahovala právě k tandemu Zalužnyj a Zelenskyj coby k silné dvojce. Darmo mluvit, že bojový generál měl zcela kultovní postavení v ukrajinské armádě: voják nového ražení, člověk mnohačetných talentů a vědomostí, bez komunistické minulostí, encyklopedicky vzdělaný na nejlepších západních školách, vnímavý k názorům a osudům svých podřízených, bez sebemenších náznaků nadřazenosti či nabubřelosti. V rozhovoru pro časopis The Economist takto formuloval své profesionální krédo: „Vždy je možnost zůstat normální. Být normální znamená zůstávat v každé situaci lidský – to je nejdůležitější. Být chytřejší, silnější, talentovanější – jen tak lze mít respekt vojáků a právo rozkazovat jim. To je mé náboženství.“
Zalužnyj lpí na svém soukromí. Svou rodinu vědomě chrání před nevítanou zvědavostí. Je již 20 let ženat s Jelenou, účetní z Ukrgazbanky. Má dvě dcery. Starší se potatila a slouží v kyjevské posádce. Mladší ještě studuje na lékařské fakultě.
Problémy v pekle
Určité rozdíly ve vnímání ruského nebezpečí mezi Zalužným a Zelenským byly patrné již v prvopočátcích jejich společného válečného úsilí. Ještě začátkem února roku 2022 Zelenskyj v možnost bezprostřední agrese příliš nevěřil nebo věřit nechtěl. Bál se, že povídačky o neodvratném konfliktu mohou vyplašit zahraniční investory. Jeho strach byl doložen čísly odtoku západního kapitálu. Zalužnyj však, jak sám říká, má na válečné přípravy čich a rozuměl signálům ruské armády. Proto zcela samostatně podnikal nutné kroky k odražení případné agrese Moskvy: měnil dislokace armádních štábů, převáděl arzenály na tajná místa. V mnohém díky předběžným opatřením Zalužného a včasným dodávkám západních zbraní, zejména protitankových pěstí Javelin, dokázala ukrajinská armáda odrazit první vlnu ruských útoků, zejména zabránit obsazení Kyjeva.
Také v další fázi války mezi Zalužným a Zelenským to nejednou jiskřilo. To když Zalužnyj prosazoval podzimní protiofenzívu roku 2022 na jižní frontě, avšak prezident Ukrajiny, který potřeboval aspoň nějaké přesvědčivé vítězství, aby mohl zajistit další podporu západních partnerů, svěřil generálovi Syrskému protiútok na severovýchod od Charkova. Ofenzíva byla skutečně provedena s veškerou vojenskou brilancí a její územní a morální přínosy byly nepopíratelné, avšak v okolí Zalužného měli za to, že to neumožnilo soustředit se na jih země, kde na armádu čekala hlavní cena války, osvobození Krymu.
Mezi dvěma lídry to drhlo také v souvislosti s letním „protinástupem“ Ukrajiny. Čekalo se na něj jako na spásu a podle investigace deníku The Washington Post se plánování operace účastnili američtí a britští poradci. Již první týdny ofenzívy ukázaly, jak vzdáleny od reality byly modelové propočty cizích odborníků. Ukrajinská armáda měla podle plánů obsadit vesnici Rabotino v Záporožské oblasti již během prvních 24 hodin útoku. Ve skutečnosti osvobozování Rabotina trvalo 12 týdnů. Proto Valeryj Zalužnyj již čtvrtý den pozastavil „papírový plán“ ofenzívy. Viděl kritický deficit potřebných zbraňových systémů, zejména obrněné techniky, letectva a odminovací techniky. Volil tedy jinou taktiku: místo hromadného mechanizovaného útoku po mohutné dělostřelecké přípravě, jak doporučovaly Spojené státy, se uchýlil k postupu malých skupin pěšáků, početností maximálně do deseti vojáků. Ztrácel čas, zato šetřil vojenskou techniku a životy vojáků.
Vojna a politika
Vzniklou situaci bývalý velitel ohodnotil v posledním rozhovoru pro západní média jako v podstatě patovou. Takový závěr nelibě vnímalo politické vedení země a jeho postoje lze pochopit. Role vojáka a role prezidenta jsou kardinálně odlišné. Volodymyr Zelenskyj, aby se cokoli vůbec mohlo na frontě změnit, potřebuje přesvědčit své západní partnery o tom, že to má smysl. Že je to pouze „krize středního věku“, kterou lze překonat, budou-li k tomu vytvořeny podmínky. Jinými slovy, budou-li pokračovat masivní dodávky potřebných zbraní. Žádné hořekování tady věci neprospěje. Potřeboval před zraky západních politiků rozprostřít optimistické perspektivy, nikoli nářky kolem „patové situace“. Navíc mezi členy kyjevské administrativy klíčilo podezření, že poraženecké chování Zalužného souvisí s jeho snahou vstoupit do aktivní politiky, kupříkladu kandidovat na úřad prezidenta v nejbližších volbách. Vzhledem ke své kromobyčejné popularitě nemůže být pochyb, že by v takové volbě neuspěl. Ve hře je tady spíše zachování určité pevné velící struktury. Takto vysvětlil situaci brilantní analytik a poradce prezidentské kanceláře Mychajlo Podoljak: „Existuje prezidentská mocenská vertikála a vertikála vrchního velitele. Valeryj Zalužnyj je bezprostřední podřízený prezidenta Zelenského. Prezident je ten, kdo určuje strategii země v této válce, a to zahrnuje nejen vojenský blok, ale také blok ekonomický a zahraničněpolitický, které jsou přinejmenším stejně důležité. Právě prezident je odpovědný za vojensko-technickou pomoc, kterou nám poskytují partneři. Konflikt mezi těmito složkami je z definice vyloučen.“
Zelenskyj v nedávném rozhovoru pro britský tabloid The Sun doslova varoval Zalužného před záměnou rolí: „Pokud chcete řídit bojové operace a přitom v koutku duše pomýšlíte na to, že zítra vstoupíte do politiky a zúčastníte se volební kampaně, pak se i na frontě budete chovat jako politik, nikoli jako voják. Při veškerém respektu ke generálu Zalužnému a jeho velitelům, kteří řídí operace na bojišti, připomínám, že existuje také absolutní respekt před vojenskou hierarchií.“
Zdá se, že Zalužnyj tomuto principu zcela rozumí a ctí ho. Když 8. února prezident Zelenskyj uvědomil generála o uvolnění z funkce, ten přijal rozhodnutí s veškerou možnou pokorou. Přijal při této příležitosti poděkování za léta věrné a účinné služby vlasti a převzal řád Hrdiny Ukrajiny. Zůstává v tzv. širším týmu kolem prezidenta a svým niterným pocitům nedává veřejný průchod.
Jeviště i propadliště dějin
Když chceme srovnávat civilizační vyspělost agresora a jeho oběti, stojí za povšimnutí, jak se jmenují a propouštějí velitelé na Ukrajině a v Rusku. Zalužnyj byl vystřídán se všemi poctami a s nejlukrativnějšími nabídkami na další působení ve státních strukturách. Jiný je osud ruských generálů. Ti mizí v propadlišti dějin, aniž by jejich jméno bylo zmiňováno na veřejnosti. Jaké jsou další osudy třeba takového generála Sergeje Surovikina, přezdívaného Armagedon, od něhož se očekávaly nebývalé vojenské úspěchy? Žije vůbec? A pokud ano, kde je a co tam dělá? Ani o životě náčelníka generálního štábu Valerije Gerasimova není v tisku žádná zmínka. Takový je úděl velitelů v autoritářském režimu založeném na anonymitě šroubků a matiček státního soukolí.
Zalužnyj denní úkoly Ukrajiny hodnotí mimořádně střízlivě: „Zázraky se nedějí. Děje se dlouhodobá a nesnadná práce. Bez zaručeného výsledku. Máme co do činění se silným protivníkem. A máme mít realistická očekávání. Výsledkem nerealistických očekávání bývají únava a stesk. A ty nechceme.“ Z funkce vrchního velitele Valerij Zalužnyj odchází rovnýma nohama do dějin. A to je funkce z těch nejvyšších.
