Bohumil Pečinka: Něco končí, něco začíná aneb Komentář na rozloučenou
Psát svůj poslední komentář do časopisu je stejný pocit jako být v očekávání poslední písničky na zábavě nebo plese.
Znáte to: jsou dvě ráno, v sále zbylo jen pár lidí, část stolů je rozbitých a ubrusy na zemi. Vy se na parketu motáte s nějakou ženou a neobjímá vás jenom ona, ale i ta tesknota, protože máte pocit, že po posledním tónu kytary snad musí skončit svět, že nastane pomalá smrt a možná ještě něco horšího.
Najednou začnou vrčet odpojované zesilovače a pořadatel vám do obličeje syčí končíme, končíme. Takže vyjdete z budovy, jdete lhostejně městem, všude něco bliká, často jen majáky policejních aut, do toho začíná pršet, ne, nezačíná, kecám, abych to zdramatizoval.
Faktem je, že jdete městem, které máte tak rád, že byste ho nevyměnil za žádnou holku na světě (možná za jednu ano, ale to sem nepleťme). Prostě jdete tím městem a na náměstí si sednete na lavičku, protože vaše nohy už zažily lepší dny, a najednou to uslyšíte.
Jasně, musí být čtvrt na pět. Tu dobu jste si zapamatoval, když jste se přes noc učil na zkoušky na vysoké. Přesně v ten okamžik se před vaším domem z přilehlých keřů ozvaly zvuky stovek vrabců, dokud je po dvou hodinách nevytlačil hlomoz projíždějících aut.
Pak se vám na obloze objeví obrysy vycházejícího slunce, po chvíli zase zajde, ale to je jedno, protože jednou stejně vyjít musí. Vy jdete dál a dál, tím městem, do něhož jste kdysi přijel na babettě a ono si vás adoptovalo jako někteří lidé zbité psy z útulků, přesně ty, co je nejspíš pokoušou, ale oni je stejně nepřestanou mít rádi.
A tak jdete zbůhdarma ulicemi a už vidíte první otevřená okna pouličních stánků, nejdříve ta pro železniční dělníky s párkem a pivem. V osm pak otevře dveře kavárna Louvre na Národní třídě, dáte si tři vejce do skla stejně jako před třiceti lety a zřejmě i za dalších třicet let, i když vy cítíte, že u toho už nebudete.
Najednou jste si jistý jednou věcí: za každým koncem na vás mává nový začátek, což je strašná banalita, ale vy to cítíte tak silně, asi jako když vás v mládí sevřela otcova ruka, když vás načapal s cigaretou a vy jste se to nesnažil ani skrývat.
Všem čtenářům se omlouvám, že takhle divně začínám psát svůj zhruba tisící pětistý a vlastně i poslední komentář do Reflexu. Tedy do té holky, jak by řekl spisovatel Škvorecký, co jsem v roce 1990 potkal v Praze. Já ji však nezrazuju. Ona dobře ví, že jsem jí dal nejlepší léta života, a na oplátku mi dala prožít pocit smyslu. Takže se rozcházíme jako staří parťáci, kteří si dali to, co si dát měli, vědí, že to lepší nebude, naposled se obejmou a jdou.
Vždycky jsem měl rád výrok Václava Klause: „Nic nekončí, jedeme dál.“ Vyslovil ho, když byl politicky na dně, chtěl podpořit své stoupence a říct jim, že jestli jsou jejich ideje silné, přežijí i vlastní chyby a nepřízeň osudu. Nakonec druhou šanci dostal, nejdříve ji využil, ale pak zase poztrácel.
Tak by mohla být dobrá definice života, to jen špatní romanopisci vytvářejí dojem, že lidský příběh je lineární od narození až do smrti. On však má řadu výhybek a slepých cest a rovni jsme si všichni až na konci, ale i tehdy si leckteří z nás myslí, že je to jenom konec dalšího začátku.
Takže, co bych tak odkázal svým mladším kolegům, kromě toho poškrábaného redakčního stolu a ztraceného bezpečnostního lanka od počítače? Asi takhle, Reflex je dítě svobody začátku devadesátých let. Je ve všech věcech tolerantní, jen není tolerantní k taktizování ve věci svobody. Psát můžete seriózně nebo bulvárně, pravdivě nebo se dopouštět občasných chyb, vkusně nebo nevkusně, jen nesmíte taktizovat s tím, jestli něco říct, nebo neříct. Pak už to není Reflex.
Druhou věcí je udržovat směr. Pozice Reflexu vždycky byla na okraji hlavního proudu. Čtenářsky to nebyl mainstream ani underground, byl to časopis optimistických středních vrstev, produktivní části společnosti, v kontextu posledních třiceti let politicky od středu doprava. Vždycky, když sklouzl do mainstreamu nebo undergroundu, znamenalo to pád nákladu.
A poslední věc: za žádnou cenu nesmíte nudit. Jak říkal slavný německý novinář Kurt Tucholsky, dobré noviny musí být tak trochu proti. A taky dodával: Jazyk je zbraň, mějte ji ostrou. Jo a Reflex nesmí zapomenout na dobrého karikaturistu, ten je za dva redaktory, sociální sítě se svými dosahy mi prominou.
No a to je asi tak všechno. Za pár dní se Reflex přesune do fantastických prostor na pražském Hagiboru, nedaleko Rádia Svobodná Evropa, toho rádia, které během komunistického režimu udržovalo kontinuitu svobodné žurnalistiky. Ať v tom Reflex pokračuje.
