Stanislav Balík: Když se řekne „povinná vojna“, vybavíme si nešťastně tu komunistickou

Ano, zrušení tehdy smysl mělo. Současně to neznamená, že nemáme vést diskusi o tom, jak do budoucna zajistit bezpečí naší země.

Důležité je si uvědomit, že způsob obrany země prochází historickým vývojem. To, čemu říkáme povinná vojna pro všechny, je relativně novodobá věc. Kdysi – ještě za třicetileté války – byly armády profesionální. I ten legendární moravský pěší pluk, který měl padnout do posledního muže na Bílé hoře, vlastně moravský nebyl – byli to žoldáci ze všech koutů Evropy.

Až v roce 1649 vznikla v habsburském státě stálá armáda, do níž se verbovalo. Zdaleka ne každý dospělý muž ale byl jejím příslušníkem. Posléze se měnila délka služby – od doživotní přes čtrnáctiletou po tříletou. Teprve v roce 1868 byla zavedena moderní všeobecná branná povinnost. Nicméně ještě dlouhou dobu trvalo, než začali všichni muži na vojnu skutečně chodit. V armádě totiž nebylo zdaleka tolik míst, kolik bylo branců, takže k tříleté službě nastupovala jen jejich část. Za první republiky trvala vojna půldruhého roku, od roku 1933 až do roku 1990 dva roky.