Pětadvacet českých let v NATO a pekelníci v Moskvě. Odkud a kam vede naše členství v alianci?
Co mají společného Trůnní sál na Pražském hradě a Trumanova prezidentská knihovna a muzeum ve městě Independence v americkém státě Missouri? Na těchto místech bylo před 25 lety formálně stvrzeno členství České republiky v NATO.
Bývalý prezident Václav Havel podepsal 26. února 1999 na Hradě přístupové protokoly o našem vstupu do Severoatlantické aliance a k tomu řekl: „Dává nám to naději, že naše země už nikdy nepodlehne ani nebude obětována jakémukoli agresorovi.“ O dva týdny později, přesně 12. března, byly v Independence při slavnostním aktu předány do úschovy Trumanovy knihovny i ratifikační listiny o našem vstupu. Spolu s námi také polské a maďarské. Tento den je proto označován za den našeho vstupu do Aliance. Tehdejší americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová u toho prohlásila: „Dnes svými činy potvrzujeme, že země krále Štěpána a kardinála Mindszentyho, Karla IV. a Václava Havla, Koperníka a papeže Jana Pavla II. plně a neodvolatelně přebývají v atlantickém společenství za svobodu… Vaše osudy už nikdy nebudou přehazovány jako pokerové žetony na vyjednávacím stole… Ale nikdy nesmíme upadnout do sebeuspokojení nebo se domnívat, že totalitarismus je navždy mrtvý, či ustoupit tváří v tvář agresi. Jste skutečnými spojenci, jste skutečně doma!“
Ano, v NATO jsme doma a dožili jsme se v něm hezkého kulatého čtvrtstoletí. Ovšem otazníky nad tím, jak Severoatlantická aliance funguje, protože v některých konkrétních věcech jednotná rozhodně nebyla a není, přetrvávají. Chlácholivé fráze po skončení každého summitu NATO, které pořád slyšíme, to nemohou změnit.
Kam a jak by se NATO tedy mělo ubírat dál?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
