Petr Sokol: Kraje na roztrhání. Proč není dobrý nápad rušit samosprávu, která funguje?

Nejasná úspora

NERV úplně přesně nevyčíslil, kolik by jím navrhovaná redukce počtu krajů uspořila. V jeho loňském materiálu je totiž snížení počtu krajů spojeno do jedné „rubriky“ s nápadem na redukci počtu obcí. Dohromady by tato údajná racionalizace veřejné správy a samosprávy měla státnímu rozpočtu uspořit až deset miliard korun. Pro srovnání k tomu dodejme, že letošní rozpočet jednoho z největších současných krajů – Moravskoslezského – činí patnáct miliard, ale platí, že se toto číslo během každého rozpočtového roku zvýší o později schválené dotace ze státního rozpočtu.

Nelze si ale představovat, že třeba zrušením Karlovarského kraje, jak před časem navrhl poslanec za TOP 09 Miloš Nový, by se ušetřil celý jeho rozpočet, který v letošním roce činí téměř jedenáct miliard korun. Zrušením některého z krajů by se totiž samozřejmě „neztratily“ všechny pravomoci, jež nyní dotyčný kraj vykonává. Musely by být minimálně z velké části převedeny na jiný „zvětšený“ kraj nebo na jinou úroveň veřejné správy. Úspora ze snížení počtu krajů by proto asi nedosáhla více než jednotky miliard, což při letošním schodku státního rozpočtu přes dvě stě miliard připomíná spíše kapku. A i když se každé moře skládá z jednotlivých kapek, nápad na redukci samosprávy by rozhodně nebyl klíčovým komponentem ozdravení veřejných financí. Navíc nelze zapomenout na osvědčené zákony byrokracie, jež při každé reformě veřejné správy mají tendenci vytvářet nové struktury, které ve výsledku „vynulují“ peníze uspořené i třeba hypotetickým „škrtáním“ krajů.

Zastánci větší centralizace se už sice těší na úspory a efektivnější fungování českého státu, nenabízejí ale zatím ucelenou představu, jak do krajů „říznout“. Samozřejmě občas zazní i názor, že vytvoření krajů bylo historickou chybou a nejlepší by bylo ji odčinit úplným zrušením všech, ovšem tento extrémní pohled zůstává výrazně okrajovým.

Kraje na odstřel

Když už někdo začne malovat konkrétnější koncepci „redukovaných“ krajů, téměř vždy z nich nakonec vykoukne nápad na rušení tzv. malých či nových krajů. Od roku 1960 až do 90. let totiž u nás existovalo jen osm „velkých“ krajů. Ty byly ve hře i při reformě veřejné správy, o níž se diskutovalo celá 90. léta. Jejich hlavním soupeřem byl návrat k zemskému zřízení – Čechy, Morava, Slezsko a možná samostatná Praha – na jedné straně a vytvoření co nejmenších nebo možná i žádných samosprávných celků na straně druhé. Obnova historických zemí se přitom neprosadila kvůli odporu z Čech i časové souvislosti se zkušeností se slovenským separatismem.

Nakonec vše skončilo kompromisem se 14 vyššími územně samosprávnými celky (13 kraji a samostatnou Prahou). Osm velkých krajů bylo doplněno a krajskými městy se staly i Olomouc, Liberec, Jihlava, Zlín, Pardubice a Karlovy Vary. Těchto šest „nových“ a „malých“ krajů bývá často kritiky označováno za umělé. Objevuje se také legenda o tom, že tahle konfigurace krajů vznikla nějak nahodile až v tehdejší Poslanecké sněmovně. Není to úplně pravda, protože ve sněmovně byl tehdy přidán až Jihlavský kraj (později přejmenovaný na Kraj Vysočina), a to ještě poměrně standardním návrhem sněmovního výboru. Výsledný stav navíc nebyl žádným excesem, ale fakticky se vrátil k 13 krajům z let 1948 až 1960, které se lišily jen spojením Prahy se středními Čechami.