Slovenští agenti v Praze a padající vrtulníky. Takhle jsme před 25 lety vstupovali do NATO očima Reflexu

Slovenský expremiér Vladimir Mečiar|Profimedia.cz

Milan Žitný
25. 2. 1999

Nejnovější hra na lov slovenských špiónů v České republice má pramálo společného se střízlivým rozumem. Jeho absenci vehementně prokazují i dokazují někteří žurnalisté. V České republice si tito „experti“ vyšli na čekanou po mediálním zveřejnění zprávy o činnosti  Slovenské informační služby (SIS) v období let 1995-98, kterou přednesl ve slovenském parlamentu její nový ředitel Vladimír Mitro. Zmínka o tom, že SIS operovala také v blízkém zahraničí včetně území ČR, kde měla negativně ovlivňovat veřejné mínění vůči Severoatlantické alianci v akci  Neutron  a v rámci operace Dežo realizovat aktivní opatření na vyvolání neofašistických kampaní, rasistických nálad a vyostření romské otázky - což mělo znovu zkomplikovat cestu ČR do NATO -, vyvolala reakci u části českého tisku: v BIS prý působí Mečiarovi agenti! 

Kdo to tak může být? No přece ti Slováci, působící v BIS ještě od dob československé FBIS!  A je to. Zvěř byla vytypovaná, křížkem označena, hon na zlé Slováky může začít. Přestože mluvčí BIS i ministr Jaroslav Bašta tato podezření odmítli, ČTK neodolala a dodala: „Některé zdroje z civilní kontrarozvědky totiž uvádějí, že v BIS pracovali po rozpadu československé federace lidé s úzkými vazbami na Slovensko a někteří z nich údajně působí uvnitř služby i dnes. Informaci ČTK potvrdil i Baštův nástupce Jan Klas (ODS). Podle zdroje ČTK z kontrarozvědky působí údajně někteří z nich ve službě i dnes. Zdroj také uvedl, že od tajné služby to je velmi neprofesionální, protože ‚tudy mohly jít úniky ze služby, a naopak dezinformace a různé kampaně a zpravodajské hry do ČR`.“ Větu „…lidé s úzkými vazbami na Slovensko“ je možné v kontextu zprávy ČTK číst jedině tak, že se jednalo a jedná o zpravodajské důstojníky BIS slovenského původu s úzkými vazbami na Vladimíra Mečiara. 

Důvod k loajalitě

Není to poprvé, co se podobná slovakofobie, opírající se údajně o seriózní zdroje z tajných služeb a politických kuloárů, objevila v českém tisku. Už před dvěma roky se zcela vážně psalo o nebezpečných Slovácích ve vojenských zpravodajských složkách České republiky. Jenže původ českých problémů zpravodajské povahy tu opravdu neleží. Slováci působící dodnes v českých zpravodajských složkách zde pracovali již v časech československé federace. Po rozpadu společného státu zůstali v BIS někteří slovenští příslušníci FBIS a rovněž bývalí úředníci federální rozvědky pracující v rámci Úřadu pro zahraniční styky a informace MV ČR.  Byli to lidé, kteří se z politických důvodů nechtěli a nemohli vrátit na Slovensko, protože měli dostatek poznatků a na jejich základě také konkrétní analytickou představu o tom, jaký bude režim Vladimíra Mečiara, respektive jak by s nimi naložil. Totiž jako s nepřáteli. Dá se proto bez nadsázky říci, že tito slovenští příslušníci BIS a ÚZSI měli přinejmenším o důvod více být vůči českému státu loajální.

Pokud zpráva o tom, že v BIS jsou Mečiarovi agenti, skutečně pochází ze zdroje uvnitř BIS, bude zřejmě dílem zpravodajského důstojníka, který sledoval své osobní úmysly, související nejspíše s jeho funkčním zařazením nebo s jeho vyšší mírou šovinismu. V lepším případě - paradoxně - může jít o neserióznost žurnalisty, který si pramen v BIS prostě vymyslel, aby dodal své spekulaci vážnosti. Zatím také nikdo patrně nečetl nebo dostatečně pozorně neposlouchal, jak zní inkriminovaná pasáž v tzv. Mitrově zprávě o akcích SIS vůči ČR:  „Cílem operace Neutron bylo vyvolat názorovou polemiku ..." a „V rámci operace Dežo se měla realizovat tzv. aktivní opatření...". Uvedené formulace nijak nepotvrzují, že se obě operace skutečně relizovaly - tedy přešly z fáze plánů a příprav.   

Ministři tropí hlouposti 

Názory a znalosti o činnosti tajných služeb jsou v České republice i na Slovensku opravdu tristní. Příkladů je dostatek. V Praze navrhuje místopředseda vlády Pavel Rychetský reorganizaci nebo úplné zrušení kontrarozvědky, v Bratislavě totéž navrhuje levicový list  Pravda. Rozdíl zde přece jen je - co si může dovolit ve zpravodajské problematice nezorientovaný novinář, neplatí již pro vládního činitele. V bruselské centrále NATO musela zavládnout po Rychetského „odborném“ posudku - diplomaticky řečeno - značně rozpačitá nálada. Někteří čeští vládní činitelé tropí často takové hlouposti, že si lze klást otázku, zda jsou opravdu jen důsledkem mentální výbavy těchto mužů. Zveřejnění jakéhosi dopisu - prý od styčného důstojníka britské rozvědky v Praze - členem vlády a tvrzení, že je to důvod k odvolání ředitele BIS, mohou mít dalekosáhlé důsledky pro důvěryhodnost státu a jeho vládní reprezentace nejen v očích Velké Británie, ale celé Severoatlantické aliance. Zveřejnění jména představitele britské MI-6 a jeho bydliště na obrazovce nejsledovanější televize je - ač se to nemusí vládě, novinářům nebo veřejnosti na první pohled tak jevit - nejspíše důsledkem úspěšné zpravodajské hry, kterou rozehrál někdo, komu velmi záleželo na poškození dobrých vztahů mezi britskými a českými zpravodajskými službami. Stalo se. 

České vládě hrozí navíc pořádná ostuda, pokud se Londýn rozhodne odvolat zástupce MI-6 z Prahy. Pod bezprecedentní proval se oficiálně podepsal člen české vlády a s tímto cejchem bude 12. března vstupovat Česká republika do NATO. Pražský případ má svůj drastičtější pendant v Bratislavě. V létě 1996 stáhla MI-6 svého zástupce ze Slovenska, poněvadž ten zjistil, že je permanentně sledován slovenskou tajnou službou. Navíc spolupráce MI-6 se SIS přestala krátce po nástupu  Ivana Lexy fungovat - důvěrné informace, které zpočátku SIS dostávala, putovaly údajně k lidem, jimž nebyly v žádném případě určeny. Bylo pak jen logické, že SIS nebyla od roku ´96 zvána na pracovní schůzky středoevropského společenství zpravodajských služeb (MEC). Od roku 1996 rovněž ustaly kontakty a spolupráce mezi BIS a SIS. Právě tyto skutečnosti plus únos prezidentova syna se největší měrou podepsaly pod rozhodnutí nepřijmout Slovensko do NATO. 

Ivan Lexa, jeho náměstek Jaroslav Svěchota a jejich klient Vladimír Mečiar si zaslouží od Moskvy vyznamenání „Za zásluhy v prosazování ruské politiky ve světě". Míní se snad česká vládní reprezentace také ucházet o tento titul? Doufejme, že nikoli, neboť tak daleko opravdu nezašla a jistě ani nezajde. Politické zneužívání českých zpravodajských služeb na Mečiarův způsob se nekoná. Naopak, obětí zpravodajských her se až příliš často stávají sami představitelé české vlády.  Viz britský důstojník MI6, viz. Zemanův „kouzelný“ kufřík, viz. bamberská aféra - i v ní měli prsty někdejší příslušníci československých zpravodajských služeb z předlistopadové éry.  Zemanův kabinet tu zjevně má velmi slabé místo, do kterého se zatím daří reprezentantům cizích zájmů úspěšně strefovat. Několik dní před vstupem do Severoatlantické aliance je to tristní konstatování. 

*

Místopředseda české vlády Egon Lánský citoval po návratu ze své poslední cesty do Bruselu vrchního velitele sil aliance v Evropě Wesleyho Clarka - podle něj jakýmsi garantem či patronem vstupu Slovenska do NATO má být právě Česká republika. Pokud tomu tak má být, musí česká vláda nutně změnit svůj vztah ke zpravodajským službám. Na Slovensku se tak již stalo. Je to v nejvlastnějším zájmu ČR, pokud ovšem nechce, aby bezprostředně u východní hranice českého státu přetrvávalo bezpečnostní vakuum.

Velké letecké cvičení NATO Air Defender 23 (červen 2023)|Reuters

11. 3. 1999
Tomáš Vlach

Pátek dvanáctého března bude pro českého vojáka běžným pracovním dnem. Jen slavnostní nástup, rozkaz prezidenta a pár všeobecných frází mu připomenou, že republika vstupuje do NATO. V následujících letech ale čekají armádu změny, které by ji měly proměnit v jeden z elitních sborů severoatlantické devatenáctky. V první vlně je na řadě vrtulníková základna v Přerově. Roj dopravních vrtulníků bude jako součást sil okamžité reakce připraven vyrazit na rozkaz z Bruselu na jakékoliv místo na světě. Jednotka, která právě vzniká, se ale potýká s problémy v době „raně alianční" typickými pro celou českou armádu. 

Spíše než největší vrtulníkovou základnu českého letectva připomíná atmosféra přerovského letiště ospalé lázeňské město. V kasárenské části narazíme tu a tam na skupinu vojáků v přísném pochodovém tvaru, občas na důstojníka v nové a přitažlivé modré uniformě. Z třiceti vrtulníků je na letišti sotva třetina a v sále, kde by měly probíhat předletové breefingy, není ani noha. Několik málo pilotů nakonec nacházíme v baru 331., tygří letky. Bar je rituálním místem každé letecké jednotky, jeho tradice sahá až do dob rytířských soubojů první světové války a udržuje se dodnes. A v místnosti vyzdobené fotografiemi, plakáty i emblémy spřátelených tygřích letek od Německa až po Irsko se teď piloti dohadují, jak zabezpečit zítřejší létání. Ne že by nebylo na čem létat, ale z přítomných pilotů lze sestavit kompletní osádky jen s obtížemi. 

Novinář nepřítelem 

„Vrtulníky? Většinou na generálkách, část stojí zakonzervovaná v hangárech a tři se nám za poslední rok rozbily při haváriích. S piloty je to však ještě horší. Několik z nich už přestalo bavit dojíždění, a tak odešli do civilu, ostatní jsou na kursech angličtiny a tady nás zůstal jen zbytek,"  stěžuje si jeden z nich. Je sice maximálně hovorný, ale za žádnou cenu nechce, aby se v Reflexu objevilo jeho jméno, a to i když mluví o zcela normálních věcech. Stejným komplexem bohužel trpí naprostá většina jeho kolegů - a to je vlastně jedna z příčin bídného mediálního obrazu české armády. Vojáci buď (samozřejmě anonymně) vyslepičí novinářům i to, co nevědí, častěji ale s nimi odmítají mluvit úplně a odkazují je na své tiskové mluvčí. Bezradnost vojáků ve vztahu k médiím si velení sice uvědomuje, zatím to však považuje za okrajovou záležitost. Armáda se snaží vylepšit image svých důstojníků alespoň různými kursy společensky přijatelného chování, jejichž součástí je i výuka komunikace. Bohužel se s nimi začalo pozdě, navíc asi nejsou příliš efektivní. Ti, co s novináři komunikovat umějí, se dají spočítat na prstech jedné ruky. Jenže třeba takový náčelník generálního štábu generál Jiří Šedivý či absolvent West Pointu Petr Vohralík se to naučili (a pochopili) během svých studií v USA. Tam totiž studenti prestižní vojenské akademie povinně absolvují speciální semináře, kde se učí komunikovat s novináři a zároveň si je držet od těla. 

Ochraňuj vás pánbůh

Ale k věci. Čtyři transportní vrtulníky Mi-17, přibližně třicet pilotů a palubních techniků a několik desítek lidí obsluhy mají být v plné pohotovosti 1. ledna roku 2000. O šest let později by podle plánů generálního štábu měla vzniknout smíšená letka. Spolu s vrtulníky se do sil okamžité reakce počítá také s dalšími pěti jednotkami - rotou chemické obrany, dopravní četou, skupinou vojenské policie, zdravotnickým týmem a sekcí logistiky. V těchto útvarech budou sloužit pouze vojáci z povolání, a jejich život se tak bude podobat nepřetržité bojové pohotovosti za studené války. Na písknutí musí sbalit své věci a jít, kam je generálové z NATO pošlou. 

„Je pravda, že se tam nikdo nehrne?" ptám se velitele základny podplukovníka Čestmíra Tesaříka. Vytahuji na něj informace, které jsem se dozvěděl od jeho podřízených. „Důvodů je více, třeba legislativa, " říká podplukovník Tesařík. S legislativou souvisí především pojištění, což je třeba blíže vysvětlit. Po nedávno minulých haváriích (v Reflexu jsme o jejich příčinách podrobně psali) zůstali bohužel sirotci a vdovy. Armáda zaplatila pohřeb a pozůstalí dostali celkem směšných dvacet tisíc. Tím to skončilo. Nebýt pomoci kolegů, kteří se vzdali prosincových prémií (na jednoho člověka přibližně dva a půl tisíce korun), vdovy by se tak musely hned po pohřbu zařadit do potupné fronty na sociální dávky. Díky prémiím se vybralo 120 tisíc, které byly rozděleny mezi pozůstalé čtyř letců nedávné havárie Mi-24 u Slatinic. 

Pojistné není jen problémem armády, ale vztahuje se například na policii - voják nakomandovaný rozkazem na vzdálené bojiště by přece jen očekával, že když se nevrátí, stát se o jeho manželku a děti postará. Co je v armádách NATO zvykem, zůstává u nás přežitkem, v nejlepším případě dostanou pozůstalí nepříliš velkou částku přímo z rozhodnutí ministra. „Musíme improvizovat" , říká o tom velitel základny. Pravda, není nic lehčího než jít do pojišťovny a uzavřít životní pojistku za své peníze. Jenže to není až taková legrace.  „Pojišťováci mi mohli utrhnout ruce, ovšem jen do doby, než jsem se přiznal ke svému povolání. Pak o mě buď ztratili zájem, nebo chtěli nekřesťanské peníze,“ popisuje jeden z pilotů. Pojišťovací ústavy ochotné uzavírat smlouvy s vojenskými letci zvedly podle jeho zjištění ceny natolik, že prý není výjimečné zaplatit za měsíc i osm tisíc korun - polovinu platu.  „Je to reakce na poslední sérii nehod,“   potvrzuje. Zároveň dodává, že do válečných konfliktů se pojistit nelze... Na to by snad opravdu měl myslet stát. 

Pojištění, které by platila armáda, by se mělo stát součástí zákonů o službě vojáků z povolání. Čeští politici však nebyli za šest let schopni uvést takový zákon do praxe. Proč? „Nekvalitní práce ministerstva obrany,“ konstatuje předseda branného a bezpečnostního výboru Parlamentu Petr Nečas . Právě ministerstvo se musí podle Nečase starat o legislativu. Za časů ministrů z KDU-ČSL se však s ničím novým přijít nepodařilo a vláda ČSSD slíbila, že chybějící zákony budou připraveny loňského listopadu. Zatím zůstalo jen u slibů. 

Kdo bere, musí i dávat

Na základě pochybností vyslechnutých v zákulisí se ptám na problémy s lidmi a technikou. Stihne se všechno podle plánu? Z úst budoucího velitele elitního roje majora Jaroslava Brauna se mi dostává diplomatické, suché odpovědi: „Jedeme podle harmonogramu a termíny budou splněny." Dost, tečka. O co jde? Zmatky v řízení resortu obrany pod vedením lidoveckých ministrů vytvořily v armádě dokonalý chaos. Teprve na důrazná upozornění ze strany NATO i amerických kolegů začal bývalý ministr Miloslav Výborný dávat armádu do pořádku. Vojsko tehdy opustily tisíce odborníků, kteří si nestěžovali na plat, ale spíše na špatné sociální zabezpečení (neustálé stěhování bez možnosti získat byt), a ještě více na ztrátu motivace ke službě. 

Armáda se pokoušela kontrovat tak, že mladé vojáky z povolání jednoduše odmítala propouštět do civilu jako v padesátých letech za ministra Čepičky. I když to byla v podstatě hloupost a vynesla tak akorát nutkavou asociaci na doktora Hořce z Černých baronů, do vojska se začal vkrádat řád. Další ministři - Michal Lobkowicz z Unie svobody a sociální demokrat Vladimír Vetchý - už měli před sebou jasnou vizi vstupu do NATO a museli jednat. Na jaře minulého roku vyměnila vláda náčelníka generálního štábu, za generála Nekvasila přišel do funkce generál Šedivý. Ten vyhlásil válku pasivitě a snaží se motivovat vojáky k tomu, aby na sobě začali pracovat. Za jeho éry se také začalo reálně uvažovat o tom, co může armáda NATO nabídnout, aniž by sklidila ostudu. 

Velení rozhodlo, že to budou vrtulníky, od začátku se ale počítalo s bitevními stroji Mi-24. Zvítězil pragmatismus - stejně jako se (tehdy ještě českoslovenští) vojenští chemici vyznamenali ve válce v Perském zálivu, vrtulníky Mi-17 působí od roku 1996 v rámci mise IFOR v Bosně. Armáda má tak k dispozici zkušené osádky a spolehlivé stroje, které není třeba příliš modernizovat (ruské Mi-17 létají jak za polárním kruhem, tak na rovníku a v neskutečně primitivních podmínkách slouží iv letectvu legendárního afghánského velitele Ahmada Šáha Masúda). Rozhodnutí o konečné podobě vrtulníkového roje však padlo teprve před několika měsíci, a tak se teď úplně zbytečně dohání ztracený čas. 

Na angličtinu rozkazem 

„Co angličtina? Jak to vypadá s výcvikem pilotů, jsou schopni létat v různých geografických podmínkách? A jak v noci?" Chrlím na velitele další otázky. Podplukovníku Tesaříkovi se na ně neodpovídá lehce. Základna v Přerově je na tom stejně jako celá armáda - působí mrtvým dojmem, protože většina lidí se rozutekla po intenzívních jazykových kursech. Ty mohli piloti i palubní technici mít už dávno za sebou a dnes se věnovat létání - kapitáni vrtulníků mají na letošní rok naplánováno 60 až 80 letových hodin. Přitom stačilo, kdyby se tím velení armády i ministerstvo obrany zabývaly o několik let dříve a vyhnaly letce na angličtinu v době, kdy nebylo na čem létat. 

„Doháníme zpoždění a přiznávám, že kvaltování a zmatky jsou teď zbytečné,“ říká Tesařík. „Ale nesvádějte všechno jen na ty nahoře. Lidi jsou pohodlní a musí si uvědomit, že doba, kdy se nic neděje, je pryč." Je to druhá strana mince a zase dědictví po komunistické armádě, kde byla jakákoliv aktivita škodlivá. Postkomunistickou nečinností se tyto nešvary dále prohloubily, ještě donedávna mluvili někteří kritici o armádě jako o sociálně zaopatřovacím ústavu a příliš přitom nepřeháněli. Změnit mentalitu vojska bude obtížné - za příklad může sloužit již zmíněná angličtina. Řada vojáků z povolání pasívně čeká, až je nadřízení vezmou za ruku a dostrkají na jazykový kurs. Po absolvování odloží skripta a v klídku i pohodě zapomínají - zřejmě očekávají, že jim velitel dá rozkazem hodinu denně si opakovat slovíčka. 

Boj s větrnými mlýny? 

Dva vrtulníky Mi-17 se mají letos v březnu zúčastnit cvičení sil okamžité reakce NATO v severní Itálii. Pro letectvo, a zvláště pro vrtulníkáře to bude určitá satisfakce za „ztrátu důvěry" po posledních třech haváriích. Poté, co se konečně našly peníze na náhradní díly, se snad podaří vyřešit problémy s nefunkční technikou. Je tu však ještě nevyjasněná legislativa, pojistky, nedostatek odborníků a na jedné straně spěch, na druhé ještě přetrvávající apatie a pasivita. Nepřipadá si budoucí velitel elitního roje jako Don Quijote v boji s větrnými mlýny? „V žádném případě,“ odpovídá major Braun, „prostě vytváříme něco úplně nového a nemáme to od koho opsat.“

České tanky na cestě na na cvičení|npor. Radek Hampl

11. 3. 1999
Bohumil Pečinka

Noví spojenci, nové možnosti, nová politika

Jako poněkolikáté v české historii budeme mít nové spojence. Zatímco v březnu 1991 jsme ještě byli členy Varšavské smlouvy, v těchto dnech vstupujeme do Severoatlantické aliance. Čo bolo, bolo, terazky sme v NATO, chtělo by se říct. 

Malopolitika 

Od poloviny 19. století byl hlavním znakem české politiky její provinciální rozměr a pohroužení do českých problémů - loajalita k národu stála výš než loajalita ke státnímu útvaru. Někde tam se formuje vztah ke státu jako k cizímu eráru, který je nutné okrást, podvést, podfouknout. Rovněž se vytváří nezodpovědný politický styl coby směs radikálního křiklounství (v Praze) a současně pokorného sbírání drobtů (ve Vídni). Můžeme určit tři základní stereotypy české politiky, nebo spíše malopolitiky, které přetrvávají do dnešních dnů.

1. Zahledění do českých stranických a národních sporů
2. Nevšímavost k zahraniční politice státu a bezpečnostním otázkám
3. Zúžení praktické politiky na shánění výhod a konexí pro své stoupence 

Nesmrtelný obraz českého malopolitika podal  Karel Poláček na postavě poslance Fábery v knize Okresní město:  „Poslanec byl povoláním advokát, i díval se na politickou činnost po advokátsku. Voliči byli klienti jeho kanceláře. Zastupoval národ před soudním dvorem vídeňským. Politika byla řada svízelných procesů, do nichž se jeho národ zapletl, a poslanec jako právní zástupce svého národa byl povinen užíti všech kliček a úskoků, aby klient vyhrál. Procesní odpůrce musí být zdeptán, ale nikoli silou idejí, nýbrž musí být zaskočen, chycen v chytře nastražené síti. Žádný princip nemá konečnou platnost, žádný program, žádný světový názor nezavazuje. Proti všemu je odvolání, dovolání, stížnost s odkládacími účinky."  Příznačné je, že poslanec Fábera pronáší třeskuté politické fráze v předvečer první světové války, která dramaticky změní život všech jeho voličů. O bezpečnostních rizicích se ale nezmíní - geopolitické uvažování je mu zcela cizí. Dvacet let první republiky bylo příliš málo na změnu těchto stereotypů, zvláště když u moci zůstala "rakouská" politická garnitura a rozhodování o zahraničním směřování státu si monopolizovala malá skupinka politiků kolem Edvarda Beneše. Mnichov ´38, únor ´48, srpen ´68 jsou symboly krachů české zahraniční politiky. Kupodivu ani tyto zkušenosti nevyvolávají dodnes v politických kruzích větší zájem o mezinárodní postavení státu a jeho bezpečnostní rizika. Stále hrajeme na svém malém, českém hřišti a zemdleně čekáme na pomoc zvenčí. 

Nezasloužený vstup 

Těžko najít méně zasloužený úspěch české politiky než nedávný vstup do NATO. „Pražští politikové se s arogancí, která je bezprecedentní, rozhodli již před lety, že vstup do NATO je hotovou záležitostí... A tak se s klidem Josefa Švejka obrátili k politikaření, jehož hlavní charakteristikou je malost a nezájem o budoucnost státu,"  prohlásil před rokem profesor  Igor Lukeš. Je to přesný popis české zahraniční politiky, která se léta spokojovala se slovními deklaracemi, ale pro vstup udělala minimum. Vezměme jen armádu, kde základní změny proběhly až po silném tlaku zemí NATO - zákon o utajovaných skutečnostech a Národní bezpečnostní úřad existují několik měsíců, na dokumentu Národní bezpečnostní strategie se pracuje šestý rok, tři klíčové zákony o armádě jsou připravovány na poslední chvíli atd. Už vůbec nemluvíme o nízké společenské podpoře, které se vstupu do NATO dostává od občanů.  Dá se říct, že Češi vstupují do NATO navzdory Čechům. 

Tlaky a protitlaky 

„Zatímco americký Kongres povstal a tleskal Clintonovi za to, že pozval Maďary, Poláky a Čechy do NATO, podobné ovace by prezident Clinton od českého Parlamentu očekával marně," stálo před rokem v redakčním komentáři listu The New York Times, který byl v minulých letech hlavním odpůrcem rozšíření NATO. Vlivní političtí analytici tvrdili, že tento krok naopak popudí Rusko a dovede ke spojenectví s Čínou, že to způsobí příliš vysoké výdaje USA a evropských spojenců, že to zkomplikuje postavení demokratů v Rusku, že NATO chce poskytnout bezpečnostní garance zemím, které si nevyřešily své národnostní problémy. Nejsilnější argument proti rozšíření přinesl Henry Kissinger , když varoval před rozřeďováním aliance. NATO totiž v květnu 1997 podepsalo s Ruskem tzv. Zakládací akt, který zaručuje pravidelné konzultace a slib, že na území nových členských států nebudou vojenské základny a jaderné zbraně. Nesníží se účinnost NATO? ptal se tehdy Kissinger. Přes tato nemalá rizika parlamenty šestnácti zemí rozšíření NATO schválily. Politolog Owen Herries popsal několik faktorů, které nakonec převážily.

1. Síla polskoamerických voličů v USA
2. Sebezáchovný zájem aparátu NATO ospravedlnit svou existenci
3. Morální tlak ze strany tří vůdců středoevropských zemí
4. Snaha západoevropských států poskytnout členství v NATO jako náhradu za pozdržení vstupu do Evropské unie
5. Zájem Německa nebýt východní hranicí NATO
6. Obavy z ruského agresívního nacionalismu 

Jako klíčový faktor, který Clintonovu vládu přiměl k rozšíření NATO do střední Evropy, vidí válku v Bosně a obavy z možného rozšíření nestability. 

12. 3. 1999 

Co bude znamenat toto datum v českých dějinách? Další pokus nějak uspořádat středoevropský prostor. Současně ten nejvýhodnější krok z hlediska národních zájmů a zajištění suverenity státu. Vedlejším efektem bude tlak na modernizaci armády a její „pozápadňování“. Ze symbolu komunistické represe se postupně stane malé a profesionální těleso k obraně státních a spojeneckých zájmů. Systém kompenzačních obchodů v rámci NATO (koupit venku, montovat doma) přispěje k modernizaci armády i některých českých firem. Skutečnost, že budeme součástí transatlantických rozhodovacích struktur, nás silněji vtáhne do mezinárodních souvislostí a přinese do uzavřeného českého prostředí nový rozměr politického uvažování. Už to není málo.

Baterie houfnic Dana české armády na mnohonárodním cvičení v německém Hohenfelsu, listopad 2013.|Pentagon

11. 3. 1999
Jefim Fištejn

Jsou události tak neodvratné, že zevšední, než se stačí udát. Patří k nim, jak se tak kolem sebe rozhlížím, vstup České republiky do NATO. Když tato slova píši, ještě tam ani pořádně nejsme, ale jako kdyby se stalo: mohu užívat u sloves času minulého. Člověk je tvor nepoučitelný, zkušenost nesdělitelná a sytý hladovému nevěří. Pro mnohé je to jen nuda a zívačka právě proto, že je to nepomíjivé - stává se z toho základní okolnost naší existence. Marně bychom v sobě vydražďovali orgán vylučující nadšení, časem i toto vzrušení ztratí na ostrosti. Marně bychom přesvědčovali sebe i ostatní, že se jedná o událost historickou: tím hůř pro ni, historie přece není zprávou, zprávou je novina s vteřinovým trváním. Zpravodajskou bombou týdne nepochybně byla televizní zpověď Moniky Lewinské, i když za rok při vyslovení jejího jména nebudeme s jistotou vědět, zda to byla houslová virtuoska, nebo slavná značka džínsového oblečení. Dokud žijeme, denně nad tím nejásáme. Uvědomujeme si své nemoci, ne zdraví. 

Připomeňme si, co se vstupem do NATO pro nás změnilo - než si na to definitivně zvykneme. Nevyměnili jsme pouze uskupení, nýbrž skupenství. Nevybrali jsme si spojence, nýbrž úděl. Společenský řád založený na osobní svobodě napříště nebude stát a padat s poměrem vnitřních sil v republice, stává se takřka řádem přirozeným, jako kdybychom se posunuli do klimatického pásma demokracie. Existence českého státu, vždy nesamozřejmá, nezaručená, v tradici neukotvená, vždy tak trochu nahodilá a jakoby dočasná, dostává najednou dlouhodobou perspektivu nezrušitelnosti. Ze slzavého údolí, kdesi mezi Německem a Ruskem, se český národ dostává na atlantický prostor, kde už nemusí řešit tristní dilema, zda vegetovat ve stínu Říšského sněmu, či kremelské zdi. S Němcem může nyní Čech jednat vlídně a rovnocenně jako nějaký Islanďan, s Rusem sebevědomě jako Němec. Okrajové zeměpisné rozpoložení je spíše výhodou, když je to ten správný okraj - naši západní sousedé z takového postavení čtyřicet let obstojně těžili. 

Je to navíc společenství netoliko evropské, tudíž v něm neudává tón ani Kominforma, ani Socinterna. Nebyl by to ovšem český příběh, kdyby neměl sebeshazující pud, neliboval si v krutých kanadských žertících. Do hlavních natovských stanů českou společnost uvedli lidé, kteří, kdyby bylo po jejich, nejraději by obranné společenství rovnou zrušili, aby osud republiky byl zase předmětem hry známé jako ruská ruleta, lidé k tomuto kroku spíše dotlačení, i když se vehementně ošívali. Nikdo v současné vládě ani kolem ní nemá v těle tolik citu, aby těm, kdo za ně tu černou přípravnou práci udělal a nyní na slavnostních rituálech viditelně chybí, za zásluhy o republiku veřejně poděkoval. Inu, úspěch má mnoho otců, jen neúspěch je úplný sirotek.

Britští vojáci na cvičení NATO v Severní Makedonii (12. 5. 2022).|Reuters

18. 3. 1999 
Jefim Fištejn

Poslední sovětský prezident M. Gorbačov vnímá vstup střední Evropy do NATO jako zradu spáchanou Západem na jeho vizi společného evropského domu. Je to z našeho pohledu docela příznivé předznamenání. Gorbačov totiž patří k početné plejádě státníků, kteří se zasloužili o lidstvo hlavně dík své neschopnosti odhadnout finální dopady vlastní přičinlivosti. Když přišel k moci, nic ho netrápilo více než pomalé tempo budování komunismu, proto jeho první program - „zrychlení a perestrojka" - měl konečně uvolnit skryté tvůrčí síly a vyjevit přednosti socialismu. Ceněn ovšem je nyní především za to, že se stal terminátorem sovětské říše, kterou toužil zdokonalit. 

Lidské dějiny se hemží příklady nezaviněných reputací zrcadlově obrácených vůči skutečným úmyslům svých nositelů. Chamberlain přivezl Britům z Mnichova mír, leč do učebnic vstoupil jako málo inteligentní pablb, jenž otevřel stavidla světové války. Oproti tomu Harry Truman, svého času zlopověstný válečný štváč a šiřitel mandelinky bramborové, je zrovna v těchto dnech oslavován jakožto pravý hrdina půlstoletého míru. Churchill si nás získal horováním proti „železné oponě", ač vlastní rukou podepsal jaltské rozdělení Evropy. Znám bezpočet pěvců svobody, kteří svým pěním žehnali nástupu nepopsatelné hrůzovlády. Koktejlem Cuba libre si připomínáme „ostrov svobody", jímž je míněn Castrův doživotní žalář. 

Jo, dějiny umějí být krutě zlomyslné, i když ta jejich zlomyslnost není vždy na první pohled nápadná. V dobách, kdy se čeští politici oddávali snění o NATO a leckdo leccos pro to i činil, soužil se Jan Kavan starostí o to, budeme-li moci z toho spolku ven, popřípadě jak. Nebyla to přetvářka ani hon na hlasy protiamerických voličů. Byla to poctivá a zásadní nedůvěra ke Spojeným státům a jejich politice. Už v sedmdesátých letech budoucí ministr zahraničí ČR čerpal a posiloval své protiatlantické cítění v pařížských salónech IV. internacionály a na schůzích levicových aktivistů Labour Party. Bylo by tudíž pouze přirozené, kdyby se jeho postoj mnoho nelišil od odmítavé gestikulace M. Gorbačova. Zesměšnit tuto historickou oponenturu bylo lze nejlépe její dokonalou perverzí, spolupachatelskou fraškou. Kavanův podpis pod předávacím protokolem v Trumanově knihovně má jinou, triumfálnější hodnotu než podpis nějakého osvědčeného atlantisty. Chci věřit, že rozumím té zašifrované zprávě o nechtěném obrácení Šavla, té jemné ironiii osudu, a uznale zvedám palec: bravo, historie! To se ti povedlo.