Karel Steigerwald: Fízlem kdysi, estébákem dnes. Babiš zůstal ve světe komunistické StB zapíchnutý dodnes
Babiš se přehmátl a poslal na špatnou adresu pokyny, jak shromáždit kompro na ministra zahraničí. Tento omyl zrychlil vývoj na politické scéně, kde „složky“ na někoho doposud figurují jako běžný zvyk. Konečně se dostalo do popředí, jak bezpečná je Česká republika před pronikáním Ruské federace a jakou roli v tom hrají domácí proruské síly, s nimiž máme ty nejhorší zkušenosti. Vláda vyvolala na toto téma mimořádnou schůzi sněmovny. Její průběh potvrdil, že obavy o bezpečnost republiky jsou na místě.
Putin nezastírá, že Česká republika je na jeho seznamu nepřátel. Často jí vyhrožuje, jako by ta maličká země mohla obrovité Rusko nějak ohrožovat. Provinila se tím, že se stala součástí nejsilnějšího mezinárodního společenství svobodných států, čímž je pro ruské mocenské choutky a agrese nedostupná. Co kdysi Sovětská armáda zvládla vůči bezmocné a Sověty už dříve prolezlé kolonii za jednu srpnovou noc, na to dnes nemůže ani pomyslet. Ruská federace, přesněji Putinova vládnoucí skupina, už i veřejně sní o tom, že se jednou opět stane světovou velmocí jako za carů a komunistů. V této cestě, která se má uskutečnit a uskutečňuje krok za krokem salámovou metodou, jí stojí také Česká republika. Jedinou možností, jak tuto překážku odstranit, je přivolat, podpořit či přímo rozpoutat její vnitřní rozklad, v němž Rusko sehrává nejen roli iniciátora, ale také bratra zachránce a spasitele, jak to již mnohokrát předvedlo. Vždyť i sprosté přepadení v roce 1968 se jmenovalo bratrská pomoc.
Nikdo se proto nemůže divit, že Česká republika pozoruje ruské agresívní počínání u nás, v Evropě i na zeměkouli mimořádně pozorně. Ze stejného důvodu pomáhá Ukrajině, která je na tom tak, jak jsme bývali i my. Právě se ji chystá ruský moloch pozřít. Investice Ruska do našich vnitřních poměrů nikdy nepřestaly. Ze sféry veřejné či polotajné se přestěhovaly do sféry tajné, kde se boj o navrácení Čechů do ruské náruče dnes odehrává.
V Čechách měli Rusové tradičně značný úspěch, patrně už od dob obrozenectví a panslavismu. Naši předkové špatně viděli obrovskou zaostalost Ruska, krutou carskou moc a bídný život bezprávného lidu. Ještě po druhé světové válce ruský zábor Československa chápalo mnoho lidí jako osvobození od nacismu. Kdo viděl ruský zábor jako náhradu padlé nacistické moci, byl zrádce a nepřítel. Převzetí moci Rusy proběhlo hladce a v ovzduší nadšených Čechů, kteří za zpěvu a jásání Rusy vítali a znovu ztráceli svobodu. Teprve čtyřicet let ubohého ruského panování jásot utišilo. Většina Čechů z rusofilství vystřízlivěla. Po roce 1989 se samoděržavců nezastali ani jejich placení agenti. České rusofilství je pryč. V hledáčku jejich imperialismu jsme ale zůstali. Přítomnost ruského vlivu zas začala posilovat. A co víc, prohlubuje se i nevraživost opozice k vládě. Demokracie už není spor faktů a názorů, nýbrž probouzení nenávisti.
