Česko není dostatečně připraveno na krize a mimořádné události. Kdo za to může a jak by se to mělo změnit?
Připravenost Čechů na potenciální krize nebo mimořádné události je tristní. Mnoho lidí neví, co má dělat v případě úniku chemických látek v jejich blízkosti nebo kde se nachází stálý kryt, v němž by se v případě ohrožení mohli skrýt. Vyplývá to z výroční zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu za loňský rok. Ve světle vyhrocené situace na východě Evropy a neustálého chřestění zbraněmi by bylo více než záhodno se danou situací vážně zabývat.
Nejvyšší kontrolní úřad si podle slov svého prezidenta Miloslava Kaly udělal průzkum mezi 48 tisíci respondenty, kterých se ptal na to, zda vědí, jak se mají v krizových situacích chovat, a zda vědí, kde je nějaký úkryt. „Výsledek nás ohromil, možná i ochromil, protože 80 procent respondentů vůbec nemá žádnou informaci o poloze stálého krytu. Skoro polovina lidí vůbec nevěděla, jak se zachovat při úniku chemických látek, což se může stát na běžném zimním stadionu nebo v nějaké továrně. Také jsme viděli, že stát investoval velké prostředky, ale výsledek je takový, že skutečný úkryt máme pro tři procenta lidí,“ prohlásil Kala pro Radiožurnál. Když to převedeme do reálných čísel, tak ona tři procenta jsou necelých 330 tisíc lidí. Ale co ti ostatní?
V době, kdy si Evropa žila v poklidu, by každé připomínání takových situací zavánělo vyvoláváním poplachu, šířením poplašných zpráv či objevováním strašáků, kteří (přece) neexistují. Jenže Evropa již déle než dva roky v poklidu nežije. Zpravodajství z „východní“ fronty se stalo nedílnou součástí obsahu novin. V posledních měsících zprávy o pohybu frontové linie a dění na Ukrajině a v Rusku už doplnily i materiály o reálných hrozbách střetu Ruska a NATO včetně použití jaderných zbraní.
Už tato samotná skutečnost by měla být dostatečným budíčkem pro naši společnost, aby začala brát tuto eventualitu alespoň trochu vážně. Lidé si masově čtou zprávy o válečném dění a informace z obou stran, které se náležitě snaží upravovat propaganda, a to jak domácí, tak i zahraniční. Zatímco řada lidí je schopna se do krve zhádat nad tím, zda dále podporovat Ukrajinu, nebo jestli by měli Ukrajinci ustoupit a s Ruskem uzavřít mír za cenu ztráty území, nikde neprobíhají diskuse nad tím, co by se stalo, kdyby potenciální hrozba dorazila i k nám. Neřeší to nikdo. Stejně jako v minulosti, když jsme se potýkali s jinými aktuálními problémy. Jejich chaotické řešení mělo společného jmenovatele: nebyli jsme připraveni a improvizovali jsme. Zatímco chytré společnosti by se měly z krizí poučit, my přešlapujeme na místě a tak trochu si namlouváme, že se nás to nakonec nedotkne. Doufejme, že to tak bude. Ale co když ne?
Češi jsou experti v debatách, když jde o cenu potravin, benzinu a plynu nebo jestli je Fiala lepší než Babiš. To všechno vědí, všemu rozumí a mají ve všem jasno. Ale aby se zamysleli nad tím, co dělat, když nastane průšvih, to je příliš neláká. Připadá jim to vzdálené. Není to jen čistě jejich vina. Svůj podíl na tom mají média i politická reprezentace od té na nejvyšší úrovni až po komunál. Je proto nejvyšší čas, aby tyto entity vystrčily hlavy z písku a začaly současné kulisy vnímat jako potenciální hrozbu. Opakuji, tato hrozba se nemusí naplnit, ale je dobré na ni být připraven. Nejlépe materiálně a prostorově. Ale to je v současné době jen zbožné přání. Na samotný úvod by stačilo, aby byli lidé informováni a poučeni o tom, co mají v krizových situacích dělat a co se od nich očekává.
Při definování opatření bychom neměli vnímat jako ostudu, když se inspirujeme v zahraničí. Naopak. Tlak na tyto informace by měl přijít i zezdola od obyčejných lidí. Protože jsou to vždycky oni, kteří odskáčou jakýkoliv malér. Neměli by se proto jen zajímat, zda budou mít plnou ledničku nebo kam pojedou na dovolenou, ale i to, kam se schovají, když nastane malér. Tématu by se měli chopit i regionální politici. První takovou příležitost dostanou letos na podzim v krajských volbách.
