Pracovat, nebo „chodit do práce“? Potřebujeme změny pracovního trhu, například výpověď bez udání důvodu
Česká republika drží minimálně dva evropské primáty. Na jedné straně se může pyšnit jednou z nejnižších nezaměstnaností, na straně druhé však její ekonomika jako jediná svým výkonem dosud nedosáhla na předcovidovou úroveň. Bývalý prezident Václav Klaus si před pár dny pro něj poněkud nezvykle vypůjčil citát svého předchůdce, ale i ideového rivala Václava Havla, když konstatoval, že „naše země nevzkvétá“. Do toho všeho ohlásil lidovecký šéf Marián Jurečka, že připraví novelu zákoníku práce. Největší pozornost u tohoto legislativního záměru se však jen zužuje do sporu, zda umožnit firmám dávat lidem výpovědi bez udání důvodu.
Zkusme si to představit. Sejde se pár kamarádů či známých v hospodě, na oslavě, na fotbale nebo kdekoliv jinde a během jejich nenucené diskuse dříve či později zazní věta: „Co ty vlastně v té práci vůbec děláš?“ Odpovědi mohou být různé, ale může zaznít i ono „vlastně skoro nic“ nebo „ani nevím, k čemu je to dobré“ (to v té slušnější verzi). Odpovídající vlastně dávají najevo, že vůbec neznají smysl svojí práce nebo za ní nevidí reálné výsledky. Proto se nedivme, že část odborné veřejnosti nebo i někteří politici říkají, že v Česku se „moc nepracuje“, ale „jen se chodí do práce“. Odsedět či odstát si to tam. Tyto proklamace vždy zaznívají v debatách, když se hovoří o potenciálním růstu platů a šermuje se tu ciframi o produktivitě práce u nás a na západ od našich hranic.
Lidé, kteří se v těchto věcech orientují nebo pracují u prosperujících firem, budou však unisono tvrdit, že makají jako ďas a že nechápou, kde se takové cifry o nižší produktivitě berou. Odněkud se zkrátka brát musejí. Protože kdyby nebyla pravdivá, tak by ekonomická výkonnost a úroveň České republiky nebyla i 35 let po sametové revoluci na takových nelichotivých hodnotách vůči západním zemím. O výdělcích ani nemluvě.
Všichni se pak bijí v prsa, že je potřeba s tím něco udělat. Dál už to pak všichni známe. Udělají se diskusní fóra, kulaté stoly, napíšou se stohy studií a pak to všechno vyšumí do ztracena a jede se dál. Pamětníci si možná vzpomenou třeba i na pokus, který tu před 20 lety zkoušel uvést v život Martin Jahn skrze svoji Strategii hospodářského růstu. Pro později narozené připomeňme, že Martin Jahn byl místopředsedou vlády pro ekonomiku ve vládě Jiřího Paroubka v letech 2005–2006 a nyní je to vysoký manažer koncernu Škoda Auto. V jeho strategii se hovořilo o masivních investicích do vědy a výzkumu, nižších daních, školném na vysokých školách, zpřísnění systému výplaty sociálních dávek a pružném pracovním trhu. Od té doby uteklo skoro dvacet let a jsme tam, kde jsme byli. Nezměnilo se vůbec nic.
My tu nyní máme dvě možnosti. Buď pojedeme ve stávajících kolejích, kdy ždibec firem bude ve svých oborech vynikat a ostatní se budou plácat v tom svém bahýnku. Nebudou hledat cesty, jak něco udělat lépe, rychleji, efektivněji nebo s vyšší přidanou hodnotou. Anebo se do celého systému trochu silněji řízne. To však neplatí jen pro privátní sféru, ale převede se to i na státní a veřejný aparát. V něm pracuje mnoho tisíc (možná i desítky tisíc) lidí, jejichž práce nepřináší žádný užitek a jen konzumuje veřejné peníze.
V soukromém sektoru se najde nemálo firem, které by svoji činnost a produkci zvládaly v mnohem nižším personálním obsazení. Lidé, kteří v nich jsou jaksi navíc, v těchto firmách ale zůstávají, protože těmto firmám se skoro nevyplatí je propustit a vyplatit jim obvyklý finanční polštář včetně časové výpovědní lhůty. Anebo šéfové nejsou spokojeni s některými svými lidmi, najdou si za ně novou a výkonnější náhradu, ale nakonec k této rošádě opět nedojde kvůli její finanční a časové nákladnosti.
Všemu brání rigidní zákoník práce, který navíc svazuje firmám ruce a stanovuje přesně důvody, kdy lze zaměstnance propouštět a za jakých podmínek. Proto má-li dojít k nějaké akceleraci české ekonomiky, musí se na něj sáhnout a ořezat některé dosavadní jistoty. Jejich cílem a primárním záměrem by však nemělo být, že se tím někdo za něco trestá. Naopak, celé je potřeba to otočit. Každý zaměstnanec si musí nebo by si měl uvědomit, že na práci není zákonný nárok, ale že je to pro něho příležitost a hlavně možnost ukázat, co umí. A dokázat tím, že je pro firmu důležitý a nepostradatelný. A ten, kdo takovou potřebu a chuť nemá, by neměl být černým pasažérem. Mělo by mu být umožněno, aby tuto svoji životní filozofii realizoval jinde a pokud možno co nejdříve. Tím samozřejmě nenabádám ke svévoli zaměstnavatelů. U všeho musí být stanoveny jasné mantinely i finanční rovina. Zkrátka aby ze dne na den někdo nezůstal před branou fabriky s prázdnou kapsou.
Roli určité pojistky by mělo plnit i ustanovení, kdy se zkušební doba u nově příchozích zaměstnanců protáhne třeba na jeden rok. Během této doby se dotyčný sám přesvědčí, zda na tuto práci má, a totéž se dozvědí i jeho nadřízení. V takových smlouvách může být ustanoveno, že například po půlroku zkušební doby už zaměstnanci v případě konce pracovního poměru před vypršením lhůty vyvstává zákonný nárok na jeden měsíční plat. Bylo by to fér pro obě strany.
Doprovodným opatřením novely zákoníku práce by měl být i silný apel na prohlubování spolupráce a vzájemných vazeb mezi firmami a školami. Zkrátka aby ze škol nevycházeli studenti, o které není zájem nebo „umějí“ něco, co ale firmy nehledají. I oni tak budou vystaveni tlaku na svůj výkon a schopnosti přizpůsobit se potřebám ekonomiky. Neuškodí jim to.
Nyní zde jde o to, aby příslušné instituce a sociální partneři zasedli za společný stůj, hledali řešení a toto řešení hned uvedli v život. Tady to v minulosti vždy vypadalo tak, že někdo vypustil návrh, s ním jedni souhlasili a druzí ne a kolem všeho se mluvilo tak dlouho až to nikam nevedlo a skončilo to nikde, protože přišly nové volby. Obávám se, že podobný osud novelu zákoníku práce může stihnout i tentokrát. A kdo ví, třeba úvahy o ní byly vypuštěny jen jako balonek, který má upozornit na jednu stranu a jejího ministra v letošním volebním roce.
