Těžká rána pro „chcimíry“, je rozhodnuto. Američané pošlou 61 miliard dolarů na pomoc Ukrajině
Ve Sněmovně reprezentantů došlo ke zlomu. Po několikaměsíčních odkladech nakonec velkou většinou prošel klíčový balík vojenské pomoci Ukrajině. Pokud nejen místní Putinovi advokáti převlečení za „mírotvorce“ sázeli na krach americké podpory, přepočítali se.
Dolní komora amerického Kongresu, rozjitřená blížícími se prezidentskými volbami, dlouho napínala celý svět. Ostrý boj mezi demokraty a republikánskou většinou uvrhnul do nejistoty nejen Ukrajinu, čelící brutální ruské agresi, ale i celou Evropu kladoucí si otázky, zda nezůstane ve váznoucí podpoře Kyjeva sama.
Tato nejistota přispívala k šíření nihilistických nálad tykadélek ruského vlivu, že je válka rozhodnuta a Ukrajina jako „failed state“ (zhroucený stát) nemá žádnou šanci. Proto je nutné co nejrychleji ukončit vojenskou pomoc napadené zemi, zrušit protiruské sankce a jednat s Kremlem o příměří podle jeho scénářů.
Naděje „chcimírů“
Různobarevní „chcimíři“, což je už vžitý terminus technicus pro Putinovu pátou kolonu, jsou stále agresivnější. Jejich protiukrajinská hysterie souvisí nejen s volbami do Evropského parlamentu, ale i s nenávistí vůči „válečnické“ vládě. To se projevovalo i dehonestací Fialovy cesty do Washingtonu.
Na přijetí americké pomoci Ukrajině sice apelovali i další evropští politici, mimo jiné polský prezident Duda a britský ministr zahraničí Cameron, ale hlas české vlády se neztratil už jen kvůli její oceňované muniční iniciativě.
Republikáni dlouho ve sněmovně brzdili projednávání balíku v celkové výši 95 miliard dolarů, z čehož dvě třetiny byly určeny na pomoc Ukrajině. Zásadní vliv měla kampaň jejich prezidentského kandidáta Donalda Trumpa, který se jasně nevyjadřoval, jak se k ní postaví. Naopak vysílal rozporuplné signály, jež neměly nic společného s realitou a znervózňovaly spojence.
Trumpovy chvastounské řeči, že vyřeší rusko-ukrajinský konflikt do 24 hodin, nebo jeho prosakující nápady, že dohodne mír za cenu přenechání Krymu a Donbasu Rusku, což by nevyhovovalo ani jedné straně střetu, nevěstily nic dobrého. Stejně jako jeho občasné hrozby, že ukončí pomoc Ukrajině, čímž se po společné schůzce oháněl Viktor Orbán.
Racionálnější byly Trumpovy výhrady vůči Evropě, aby zvýšila výdaje obranu a nespoléhala jen na dominantní postavení Spojených států v rámci NATO.
S nadějí k němu vzhlížejí pretendenti usilující o urovnání vztahů s Putinovou diktaturou, maskovaní za „vlastence“ bojující za české zájmy. Tato naděje se však začala v posledních dnech bortit.
Johnsonův majstrštyk
Nejprve republikánský předseda sněmovny Mike Johnson, jenž se octl pod tlakem křídla odpůrců pomoci Ukrajině ve vlastní straně, takticky rozdělil původně celistvý balík zákonů na čtyři samostatné části. Snížil tím riziko zablokování celé normy, kde se prolínaly různé zájmy obou frakcí.
Johnson oznámil svůj krok po důrazných varováních zpravodajských služeb, že bez americké pomoci, jež je nyní nenahraditelná jak objemem, tak rychlostí, se už letos přibližuje porážka Ukrajiny. To by do budoucna ohrožovalo další evropské země.
Kudlu do zad všem „chcimírům“ nakonec těsně před klíčovým hlasováním vrazil samotný Trump. Vydal prohlášení, ve kterém se poprvé vyjádřil, že úspěch Ukrajiny je i v americkém zájmu, i když přitom znovu šťouchl do Evropy.
Pohni sebou, Evropo!
„Proč Evropa nemůže narovnat nebo dorovnat peníze poskytnuté USA, aby pomohla zoufalé zemi v nouzi? Jak se všichni shodují, ukrajinské přežití a síla by měly být pro Evropu mnohem důležitější než pro nás, ale je to důležité i pro nás! Pohni sebou, Evropo,“ napsal Trump na své síti Truth Social.
Tím byly de facto rozdány karty, ve sněmovně hladce prošly všechny části balíku. Největší položkou je vojenská pomoc Ukrajině za téměř 61 miliard dolarů, dále 26,4 miliardy pro Izrael a více než 8 miliard pro Tchaj-wan. Spojené státy vyslaly varování nejen Rusku, ale i jeho spojencům na Blízkém východě v čele s Íránem a rozpínavé Číně.
Dalším políčkem nedůvěry vůči Pekingu je jako návdavek schválený zákon, který by mohl vést k zákazu sociální sítě TikTok. Pokud ji čínská společnost ByteDance do devíti měsíců neprodá, bude odstraněna z amerických platforem.
Výrazná podpora
Pomoc Ukrajině nakonec prošla mnohem výraznější většinou, než se očekávalo. Podpořilo ji 311 zákonodárců (73 procent), proti bylo 112. Zákon podpořili všichni demokrati. Republikáni zůstali rozděleni, pro hlasovala těsná menšina. I tak byl jejich počet vzhledem k okolnostem překvapivě vysoký.
Přelomové hlasování přivítal celý demokratický svět. Ukrajinský prezident Zelenskyj poděkoval za rozhodnutí, „které drží chod dějin na správné cestě“. Po formálním schválení v Senátu a prezidentově podpisu může okamžitě proudit americká vojenská pomoc na Ukrajinu přes Polsko. Vystačit by měla celý rok.
Tento vývoj je těžkou ranou pro všechny „chcimíry“, kteří volají po okamžitém ukončení vojenské pomoci Ukrajině a torpédují Fialovu vládu, že chce zavléct zemi do války. A to ještě Trump vyzývá Evropu, aby sebou víc pohnula.
„Vlastenci“ ve smutku
„Vlastenecká“ scéna v čele s Okamurou vzývá Trumpovo zvolení, jelikož prý slíbil, že ukončí válku. Na rozdíl od premiéra Fialy, který podle šéfa SPD „neustále eskaluje válku a posílá zbraně a peníze nejenom na Ukrajinu, ale i Ukrajincům“.
Jak se asi tváří Klaus, který už začal diktovat Ukrajině, co má dělat, a neomylně pracuje na svém historickém znemožnění? Jak se tváří Rajchlové, Paroubkové, Konečné, Machové, a další Trumpovi a Putinovi roztleskávači?
Proč vzápětí nereagoval Babiš, který používá stejně vyhrocenou protiukrajinskou rétoriku a volá po okamžitém míru, a současně se stále chlubí setkáním s tehdejším prezidentem Trumpem?
Rozhodnutí Kongresu je zásadní nejen objemem vojenské pomoci, i když neznamená jistotu úspěchu, ale zvýšení šancí, ale i vysláním vzkazu Moskvě, že Západ drží hodnoty svobody a demokracie, a rozpínavé východní diktatury to nebudou mít tak jednoduché.
Přesto je další vývoj po amerických volbách otevřený, pokud je vyhraje nevypočitatelný Trump. Přílišná skepse z narušení vztahů Washingtonu s Evropou snad není na místě, ale záležet bude i na ní. Tak pohněte – Orbáne, Fico, Babiši a Okamuro, o ostatních „chcimírech“ nemluvě.
