Pavel Páral: Evropští kamarádi, pokažené dráty a Síkelova brnkačka aneb Jak vypadá evropská solidarita
Když válka na Ukrajině zastavila dodávky plynu Nord Streamem a evropské státy počítaly každý kubík plynu v zásobnících, aby vydržely zimu, zažívali jsme období nebývalé solidarity, kdy nám Německo dodávalo svými plynovody nejprve norský plyn a pak jsme rychle získávali možnost dodávek z čerstvě postavených pobřežních terminálů na LNG.
My jsme na oplátku nechali volně obchodovat elektřinu z našich elektráren na německém trhu a sdíleli cenové šoky. Čas oponou trhnul a národní zájmy zase fungují. Před časem si Česko stěžovalo u Evropské komise na poplatky, které Němci vybírají za přepravu a skladování našeho plynu z Norska a z terminálů na LNG na svém území a které stále rostou. Holt německý rozpočet není bezedný a jako náš hledá každé euro. Podobně jako Němci zpoplatňují přepravu plynu od pobřeží do vnitrozemských zemí třeba i Italové. Možná vláda měla ušetřit za nákup tuzemských plynárenských trubek Net4Gas a schovat si peníze na tyhle poplatky, s nimiž nám v Bruselu nejspíš příliš nepomohou.
Ale ta vytrácející se solidarita nám v naší nové zelené energetice může dělat daleko větší paseku. Aktuálně si třeba Belgie s Německem postěžovaly na to, že se před pár dny poněkud překvapivě snížila přeshraniční kapacita přepravy elektřiny z Francie, zrovna když nějak málo svítilo sluníčko a foukal vítr. Omezení možnosti rychle dokoupit jadernou elektřinu z Francie, protože nebylo čím ji přivést, vedlo k prudkému zdražení na spotovém trhu v Belgii i Německu, ale ve Francii bylo stále levno. To sousedy irituje tak jako tak, protože s vysokým podílem jaderné elektřiny je tam levno dlouhodobě a země mohutně vyváží. Když se porouchalo vedení, byla ale ve Francii megawatthodina levnější o osmdesát eur než v Německu a o čtyřicet eur než v Belgii, což už je opravdu dost. Nenadálá porucha vyvolala podezření, že Francouzi to s tím volným trhem energie nemyslí až tak vážně. Přenosová kapacita z Francie poklesla na čtyřicet procent své obvyklé úrovně a tento stav má trvat do začátku května. A na podzim se to má opakovat. Pravděpodobně to má opravdu nějaké technické důvody, ale u postiženého dovozce logicky vznikají různá podezření a nedůvěra. A hlavně chybí elektřina.
Maximální přenos energií přes hranice je přitom základní součástí Green dealu v energetice, kdy elektřina z větru a slunce má podle idealistických představ proudit po Evropě z míst, kde zrovna svítí a fouká, tam, kde je to horší. Zatím to ale vypadá tak, že přeshraniční přenosová kapacita většinou není příliš velká a slouží zejména k tomu, když se země s velkým podílem obnovitelných zdrojů potřebují zbavit přebytků. Tak se levně vyváží, ale když vznikají nedostatky v síti, dováží se ze zemí s jádrem a uhlím.
My jsme dosud patřili k těm, kdo exportoval, ale situace se velmi rychle mění. Když se během nejbližších let uzavřou uhelné elektrárny, staneme se dovozci, a ne malými. Ministr Síkela to před časem označil za brnkačku, ale taková sranda to nebude. Můžeme za pár let potřebovat dovážet až třicet procent naší spotřeby, což naše dosavadní dráty přes hranice nezvládnou. Tak usilovně budujeme nové. Těmi budeme sice moct dovézt levnou elektřinu z Baltu a německých solárů, ale také po nich bude přicházet poptávka, až nebude foukat, od německých obchodníků, kteří budou naši elektřinu z Dukovan a Temelína zdražovat na trhu více než dosud, a ceny tak budou během roku silně kolísat. Navíc v případě potřeby nebude až tak moc odkud dovážet. Z okolních zemí má přebytky jen Slovensko od okamžiku dostavění Mochovců. Co když se Ficovi v blbou chvilku taky pokazí dráty jako teď Francouzům.
Proto sledujme pozorně všechna tahle přeshraniční nedorozumění a jejich řešení či neřešení a snažme se potřebu dovozů maximálně omezit. Fakt to není brnkačka. Udržet uhlí co nejdéle a konečně začít stavět ty plynové elektrárny, o jejichž potřebě se mluví už dlouhé roky.
