Z volebního bizáru: Sociální demokracie žaluje Paroubkovu ČSSD, další nástroj Zemanovy pomsty
Houstnoucí předvolební atmosféra nepostrádá tragikomické zápletky. Sociální demokracie (SOCDEM) Michala Šmardy, která změnila název a zkratku, se soudí s Českou suverenitou sociální demokracií (ČSSD) Jiřího Paroubka, která změnila název už pětkrát. Padají invektivy o parazitech a uzdravení špinavého psa.
V červnu 2023 změnila Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) tradiční název a zkratku na Sociální demokracie (SOCDEM). Impulsem pro rebranding nejstarší domácí politické strany byl volební propadák v roce 2021, kdy zůstala za branami Poslanecké sněmovny a téměř vyklidila politickou scénu.
„Fejková“ ČSSD
Ponechme stranou, zda může být tato revitalizace úspěšná, když nový obal mediálně nejčastěji prodává staré zboží po záruce Lubomír Zaorálek či Vladimír Špidla, kandidující ve volbách do Evropského parlamentu. S nimi se pojí bizarní souboj o následovnictví jedné z kdysi nejvýznamnějších polistopadových stran.
Riskantního manévru sociálních demokratů, jelikož pro část potenciálních voličů může být nová značka a strategie matoucí, využila pidistranička Česká suverenita živořící na okraji politického spektra. Její předsedkyně Jana Volfová vzápětí zaregistrovala zkratku ČSSD pro svůj další projekt ČSSD – Česká suverenita sociální demokracie.
Tentokrát v něm přímo nefiguruje Jana Bobošíková, zakladatelka původního seskupení Suverenita. Nebylo by ovšem divu, kdyby hrála roli hybatelky i poslední akce tohoto proměnlivého subjektu s převzetím „fejkové“ značky ČSSD.
Šmarda a spol., jenž se dušoval, že má změnu názvu a značky právně ošetřenou proti zneužití, s tímto tahem zjevně nepočítal. Ohradil se proti deformaci politické soutěže a avizoval právní kroky.
„Parazitující“ Paroubek
Spor nabral dynamiku po únorovém zvolení Jiřího Paroubka předsedou ČSSD, jenž se rozhodl v čele stejnojmenné koalice kandidovat do Evropského parlamentu. Jeho cílem prý není volby vyhrát, ale připravit si půdu pro návrat do sněmovny v příštím roce.
To už byla poslední kapka pro SOCDEM, bojující v blížících se eurovolbách aspoň o jeden mandát, který by mohl naznačit znovuvzkříšení. Obrátila se na Nejvyšší správní soud, aby zrušil registraci ČSSD v těchto volbách kvůli neetickému jednání.
Podle Sociální demokracie je název ČSSD a používání loga s růží v propagačních materiálech „parazitováním na označení, pověsti, zkušenostech, personálním obsazení, programu a cílech navrhovatelky (SOCDEM)“.
„Účastnice řízení (ČSSD) se tak dopouští porušování práv k zapsaným ochranným známkám, a to zcela s jednoznačným úmyslem zmást adresovanou veřejnost – voliče v rámci voleb do Evropského parlamentu 2024, že má něco společného s navrhovatelkou,“ uvádí SOCDEM.
Špinavý odkopnutý pes
Soud se má vyjádřit do patnácti dnů od podání návrhu, ale uspět s ním bude zřejmě složité. Toho si je vědoma i statutární místopředsedkyně „nové“ ČSSD Jana Volfová.
„Tohle je hloupá snaha zbavit se konkurence, která evidentně stojí na původních idejích ČSSD, jež současná SOCDEM společně se zkratkou opustila. My jsme odvázali odkopnutého, špinavého a nemocného psa, uzdravili jsme ho, a když toto zvíře začalo být znovu zajímavé, krásné a pro lidi atraktivní, snaží se ho SOCDEM nejlépe zastřelit,“ brání se Volfová.
Jak bude „uzdravené zvíře“ atraktivní pro voliče, se teprve ukáže. Existují spíš důvody ke skepsi, jelikož Volfová a Bobošíková stojí za opakovanými volebními debakly. Stačí si je připomenout.
Série debaklů
Původní subjekt Suverenita – Blok Jany Bobošíkové, založený roce 2011, se stal v předčasných volbách v roce 2013 základem koalice Hlavu vzhůru spojující „klausovské potůčky“. Získala v nich 0,42 procenta hlasů.
V roce 2014 změnila strana název na Česká suverenita. Téhož roku kandidovala do Evropského parlamentu v čele s novou předsedkyní Volfovou se ziskem 0,13 procenta hlasů. Eurovolby si zopakovala v roce 2019. Do čela kandidátky nasadila odsouzeného Davida Ratha, který pohořel s 0,11 procenta hlasů.
V roce 2021 seskupení změnilo název na Volný blok - Česká suverenita, později zkráceně Volný blok. Postavilo svoji image na kontroverzním bývalém poslanci SPD Lubomíru Volném, jehož se Bobošíková zbavila po dalším fiasku ve sněmovních volbách téhož roku, kdy zaznamenal 1,33 procenta hlasů.
Poté se strana vrátila k názvu Česká suverenita a od loňského června v sobě objevila „autentickou“ sociální demokracii. Novou energii jí má dodat další panoptikální postava české politické scény Jiří Paroubek, jenž se v poslední době aktivně zapojil do řady protivládních a „mírotvorných“ demonstrací.
Zneuznaný, ale sebevědomý Paroubek, jenž nedokáže odejít z politiky, svými řetězícími se neúspěchy připomíná Bobošíkovou. Po Pyrrhově vítězství ve sněmovních volbách v roce 2010, kdy nesestavil vládní většinu, rezignoval z postu předsedy ČSSD.
Nedlouho poté založil stranu, jež rovněž několikrát měnila název na konečný LEV 21, za kterou v roce 2014 kandidoval do Evropského parlamentu. Získal 0,46 procenta hlasů a krátce poté z ní odešel.
Dědic kdysi velké strany
Paroubek se později pokoušel propašovat zpět do sociální demokracie, ale narazil na odpor tehdejšího předsedy Bohuslava Sobotky. Proto mu přišla vhod nabídka, aby mohl fakticky ovládnout jiný subjekt, a je pro něj úplně vedlejší, jakou má za sebou historii.
Tento žabomyší spor má ještě jeden rozměr, možná podstatný na celé taškařici. Sjezdu „obrozené“ ČSSD, která zvolila Paroubka do svého čela, se zúčastnil i bývalý prezident Miloš Zeman. Ve svém vystoupení ji označil za „dědice kdysi velké strany“.
Zemanova dvacet let trvající averze vůči svým nástupcům nemá konce. Současná „ČSSD“ má s kdysi velkou stranou společného jen několik podobně zahořklých odpadlíků. Na její eurokandidátce figuruje i kryptokomunistický předseda Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslav Vodička, bývalý tajný spolupracovník Veřejné bezpečnosti.
Projekt „ČSSD“ je tak jedním z mnoha nástrojů pomsty, jak si může exprezident vyřizovat interní účty. Pokud ovšem bude Paroubek podobně „úspěšný“ jako v poslední době, což je vysoce pravděpodobné, půjde zároveň o jeden mnoha Zemanových omylů, jimiž dláždí svoji cestu i po odchodu z politiky.
