Jefim Fištejn: Vzpoura bez obsahu aneb Kolem protiizraelských protestů vzniká perverzní hodnotová hierarchie
Soudě dle zuřivosti propalestinských protestů na amerických a jiných kampusech by jeden mohl uvěřit, že tentokrát jde uvědomělé omladině skutečně o samotnou věc – o blaho palestinského národa. Je to však pouhé zdání, uměle navozené a chytře zacílené. Stačí se zeptat jejich vůdce, aby vyšlo najevo, že o reáliích palestinské společnosti neví ani zbla.
Naprostá většina angažovaných aktivistů nemá ponětí ani o historickém vývoji této pospolitosti, ani o jejích zvyklostech či sdílených hodnotách. Celá starost o osud Palestinců je výrazem čisté nenávisti k Izraeli, jakousi perverzní metaforou snahy o delegitimaci a posléze i destrukci židovského státu. A vo tom to je, jak říkal kdysi jeden známý komik. Celý rozruch je nakonec vzpourou dezorientovaných lidí, kteří nechápou, jak je možné, že oni sami se ocitli na konci slepé uličky, bez srozumitelné perspektivy, bez deklarovaných cílů a projektů budoucnosti, zatímco Izrael je opět ve výhodě – nesdílí společnou beznaděj, nezažívá demografickou krizi a neztrácí smysl pozemské existence. Všimněte si, že nenávistné demonstranty vůbec nezajímá situace Palestinců jinde než ve vztahu k Izraeli. Obyvatelstvo Jordánska z 80 % tvoří Palestinci, ale žádné z protestních hesel se na ně nevztahuje. Totéž platí pro Libanon, Sýrii a jiné země Blízkého východu.
Nepřipadá vám nelogické, že osvobození „palestinského území“ od „židovských okupantů“ tak leží na srdci zrovna lidem, kteří se sami doslova včera přistěhovali do země, která přece nikdy nebyla zcela liduprázdná? Nebylo by logičtější žádat o ukončení nelegální okupace Ameriky, která přece odnepaměti náleží jejím původním obyvatelům – indiánům? Kýho výra potom přidávají novodobí okupanti vlastní křivdu k jiným projevům historických nespravedlivostí? Jakým právem tito blízkovýchodní kolonizátoři pošlapávají posvátnou půdu mohykánů a komančů? Kdo jim dovolil tvrdit, že Allah je akbar, když každý v těchto končinách ví, že veliký může být jen Manitou?
Že se jedná o citový podvrh, se snadno prokáže jednoduchým testem. Současná náhražková emoce není první ani poslední svého druhu. Několik podobných záchvatů ideové padoucnice jsme zažili ve druhé polovině 20. století. Byly to protesty za svobodu Alžírska, kdy si někteří obzvláště uvědomělí aktivisté lehali na železniční koleje, aby zabránili v postupu vlakům s francouzským vojskem. A pak samozřejmě světová mládežnická vzpoura za svobodu bojujícího Vietnamu. Za tu byli lidé dobré vůle ochotni umírat a zabíjet. Zeptejte se včerejších účastníků studentských nepokojů, co vědí o vývoji ve svobodném Alžírsku. Co vědí o dnešní situaci ve svobodném Vietnamu. Jsou schopni jmenovat alespoň jednoho ze současných veřejných činitelů těchto zemí, třeba alžírského prezidenta nebo generálního tajemníka komunistické strany Vietnamu? Pochybuji, že to někdo dokáže. S Afghánistánem je tomu jakbysmet.
Národy, jejichž osud se zdál být naprosto kruciální pro další vývoj lidské civilizace, najednou přestaly kohokoli zajímat, jako by se propadly do černé díry historie. Za to, že i ta nejsilnější davová vzedmutí mají náhražkovou podobu, může nejnovější ideologie „wokeismu“. Ta místo reálných problémů – třeba vylepšení hospodářsko-sociálních vztahů nebo formulací nových společenských cílů – nabízí náhražkové, únikové směry vývoje, do nichž se kanalizuje veškerá energie aktivních a dělných lidí. Takovým falešným cílům a náhražkovým projektům se říká simulakry. Smyslem ideologie wokeismu je nahradit svět reálných problémů světem simulakrů. V něm veškeré dosavadní demokratické hodnoty přestávají být samozřejmé a bezpodmínečně kladné. V takovém světě nenávist a násilí mohou snadno zaujmout vyprázdněné místo konzervativních a liberálních hodnot. Dejte takovému pokrokovému profesorovi pár let a dokáže snadno přesvědčit nezralé mozky o tom, že staré hodnoty dávno projevily svou zpátečnickou a neúčinnou povahu, a tudíž je načase osvojit si zcela novou hierarchii hodnot. Kdo dokázal, že lepší je být bohatý a zdravý než chudý a nemocný? Chudoba přece cti netratí, to věděli už i antičtí mudrci! Jak správně uvažuje moudrý ruský mužík: „Nikdy jsme nežili bohatě a ani dětem svým nedovolíme!“ Kdo dokázal, že umět je lepší než neumět? Že mít je lepší než nemít? Že hloupost není velmi sofistikovanou formou chytrosti? Kdo vám nakukal, že Mozart stojí nějakým způsobem hudebně výš než africký šaman bubnující na tamtam?
Vzniká perverzní hodnotová hierarchie, kde druhotné, vedlejší a nepodstatné se jeví jako to jedině důležité. Prosazování citových a světonázorových simulakrů vyžaduje nasazení obrovských administrativních a finančních zdrojů. Aby princip politické korektnosti mohl postupně ovládnout celé západní školství i s jeho kampusy, bylo zapotřebí radikálně proměnit obsah učiva, výběr učitelských sborů. Nejde o spiknutí, i když „zvonku to tak vyzerá“, jde o výměnu ideologie coby symptom proměny politického a ekonomického řádu. Všimněte si, jak málo zajímají univerzitní vzbouřence jejich reálné existenční problémy – stipendia, koleje, pracovní příležitosti. Nic, kvůli čemu by stálo za to jít do ulic. Zbyla jediná opravdová starost – osvobodit Palestinu a pak... A pak na ni zapomenout jak na smrt a vzít zavděk jiným simulakrem, na který profesor ukáže prstem. Vsadím se, že na skutečný problém neukáže, je placen za propagandu simulakrů.
A pak stačí na vrchol náhražkové hierarchie hodnot dosadit násilí, nenávist a smrt. Vladimír Lenin nežertoval, když na sjezdu 3. Internacionály prohlásil, že násilí je zbraní proletariátu: „Politika, která se bojí násilí a teroru, není schopna existence.“ Proletariát dávno více méně zašel na úbytě, leč násilí pořád zůstává účinnou zbraní.
