Stanislav Balík: Individuální politický teror může snadno být předstupněm občanské války
V čem je hlavní průšvih extremizace veřejné debaty a politiky? To, že může snadno skončit občanskou válkou. Jejím předstupněm je individuální politický teror. Útok na slovenského premiéra je pro nás šokem, máme pocit konce světa, jak jsme jej znali, a říkáme si, kam ta současná situace může až zajít.
Je to ale skutečně nový fenomén? Není to spíš tak, že jsme si jen odvykli, alespoň v západním světě? V devadesátých a nultých letech jsme totiž došli k jakémusi vnitřnímu společenskému smíru, kdy politicky motivované násilí, pokud vůbec bylo přítomno, prováděly především skupiny zvnějšku.
Vnitrostátní terorismus
Nesmíme ale zapomenout na to, co tomu předcházelo – sedmdesátá a osmdesátá léta plná vnitřních rozbrojů a vnitrostátního terorismu. Co spojuje jména španělského premiéra Luise Carrera Blanka, italského expremiéra Alda Mora či švédského premiéra Olofa Palmeho? Zahynuli rukou atentátníků. Papež Jan Pavel II. a americký prezident Ronald Reagan či západoněmecký ministr vnitra Wolfgang Schäuble měli to štěstí, že vážná zranění způsobená atentáty přežili, byť třeba – jako Schäuble – doživotně připoutaní na invalidní vozík.
V uplynulých dvou třech desetiletích jsme si zvykli na to, že terorismus spojujeme především s vnějším nepřítelem Západu, třeba islamistickým světem al-Ká’idy. Nicméně tehdy, před rokem 1990, útočily na politiky a další veřejné představitele ozbrojené skupiny zevnitř západních států – německá Frakce Rudé armády, italské Rudé brigády, Irská republikánská armáda, baskická ETA...
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
