Javier Milei: Je argentinský prezident výstřední génius, nebo šílenec?

Vymyslete si, co chcete, podle toho pojmenujte Javiera Mileie a skoro vždy budete mít v něčem pravdu. Těžko uchopitelná postava světové politiky, kterou její příznivci vynášejí do nebes a kritici posílají do pekel. Vyznat se v argentinském prezidentovi je proto hodně složité. Je to muž tisíce tváří, člověk, jenž boří bariéry, ale i mění vlastní názory.

Ještě před svým zvolením (druhé kolo prezidentských voleb vyhrál loni 19. listopadu a jeho inaugurace proběhla 10. prosince) fascinoval třiapadesátiletý Milei publikum na svých mohutných shromážděních svým postpunkovým vzhledem – rozcuchanými vlasy a koženou bundou. Politik a ekonom se stylizoval do rockové hvězdy a současně mesiášského kazatele společenské změny. Hodně lidí a vyhrocené reakce, to bylo vždy jeho oblíbené prostředí. „Být středem pozornosti v jakékoli situaci – bez nutnosti zapojovat se do dialogu tam a zpět s přítomnými – zůstává místem, kde se cítí nejpohodlněji,“ napsal argentinský novinář Juan Luis González, který vytvořil jeho autorizovaný životopis s provokativním názvem El Loco (Šílenec). Milei se snažil hrát tuto roli od mládí. Na školním dvoře napodoboval tance svého milovaného Micka Jaggera a zpíval v kapele Everest, která hrála především hity The Rolling Stones. Tehdy si stěží mohl představit, že na počátku třetí dekády 21. století si s ním budou tisíce lidí na mítincích zpívat skladbu Panic Show od argentinské hardrockové skupiny La Renga, v níž kromě jiného najdeme i tato slova: „Ahoj všichni, já jsem lev / prosím, neutíkej přede mnou / jsem král ztraceného světa / já jsem král / a zničím tě…“ Proto Mileiovi jeho obdivovatelé někdy říkají Lev…

Jaký ale Javier Gerardo Milei ve skutečnosti je?

Zatímco u mnoha politiků to lze podle jejich života a práce celkem dobře analyzovat a odhadnout, u něj musíme brát odpovědi s určitou rezervou. Ostatně jak jinak u člověka, který střídal role jako na běžícím pásu. Argentina se rozhodla pro experiment, protože ­Milei je prakticky ve všem vzdálen obvyklé politické praxi. Jeho prezidentství může být provázeno geniálními tahy, ale může také skončit katastrofou. Javier Milei má totiž příliš mnoho tváří – je to ortodoxní libertariánský ekonom, rozený televizní pravicový provokatér, ego má větší než vrcholy And a je to především politik orientovaný na moc, jenž uzavře spojenectví i s lidmi, které předtím nenáviděl. Pak někdy netušíte, kdo vlastně vládne.

A jsou zde i věci, u kterých prostě nevíme, zda je myslí vážně, nebo je to jen patologická snaha za každou cenu zaujmout. Milei například tvrdil, že byl učitelem tantrického sexu, že několikrát absolvoval sex ve třech a že díky studiu tantry „vydržel tři měsíce bez ejakulace“. Skutečně to potřebujeme o prezidentovi vědět? Také je to člověk, jenž rozmlouvá se svými psy, které si nechal naklonovat poté, co v roce 2017 pošel jeho milovaný mastif Conan. Conanova smrt prý ale nepřerušila jejich komunikaci, dál spolu údajně mluví prostřednictvím média. Klonování mělo stát 50 000 dolarů a čtyřnozí miláčci, kteří s ním putovali i do prezidentského paláce, se jmenují podle jeho oblíbených ekonomů Murray, Milton, Robert a Lucas. A spekuluje se i o tom, kolik těch naklonovaných psů vlastně je, zda čtyři, nebo už pět. Před lety se Milei objevil i na cosplay festivalu v Buenos Aires oblečený jako generál AnCap (anarchokapitalis­ta) s maskou a trojzubcem. „Pocházím z Libertylandu, ze země, kde nikdo neplatí daně, a mým posláním je nakopat keynesiáncům ­prdel,“ prohlásil před kamerami.

Argentinci se přesto odvážně rozhodli mít takovéhoto prezi­denta.

Síla z hrůzy

Milei, který se narodil 22. října 1970 v Buenos Aires do středostavovské rodiny, měl těžké dětství a možná, že právě to na něm zanechalo následky. Jeho otec Norberto byl řidičem autobusu, jenž pak vlastnil dopravní společnost. Matka Alicia byla v domácnosti. Dnešní argentinský prezident vyrůstal ve čtvrti Villa Devoto v prostředí plném bití, ponižování a slovního napadání. „Tvoje sestra je taková kvůli tobě; jestli zemře, je to tvoje vina,“ řekla mu prý jednou matka, když jeho mladší sestra Karina dostala záchvat paniky proto, že byla svědkem bití bratra. „Všechny ty výprasky, které jsem dostal v dětství, mě přivedly k tomu, že se dnes ničeho nebojím,“ upozornil Milei v televizním rozhovoru. Bití v dětství bylo doprovázeno i slovním napadáním: „Otec mi vždycky říkal, že jsem odpad, že umřu hlady a že budu celý život k ničemu.“ V dospělosti proto Milei ­úplně přerušil kontakt s rodiči a mluví o nich jen jako o „předcích“. To trva­lo až do covidové pandemie, kdy se díky zprostředkování jeho sestry všichni znovu setkali. Otec Norberto Milei byl přítomen i na oslavě narozenin svého syna loni 22. října večer, když budoucího prezidenta vítal bouřlivý potlesk, jásot a píseň Happy Birthday. „Javier je velmi inteligentní a doufám, že se mu bude dařit,“ řekl Milei starší, který kdysi označoval syna za odpad. Podobně jako při následné inauguraci ale zůstali kdysi proklínaní rodiče stranou, do záře reflektorů nechtěli.

Viliam Buchert: Blíží se volby a čeká nás masakr motorovou pilou

Komentáře

Zůstaňme ještě chvíli u rodiny, protože je to podstatné. Jednou z osob, jež byla a dodnes je Javieru Mileiovi mimořádně blízká a které bezmezně věří, je vzpomínaná mladší sestra Karina (51). Říká jí El Jefe (ve španělštině Šéf, ale mužského rodu), protože to byla ona, kdo mu kdysi spravoval finance, kdo řídil jeho agendu, jeho interview, jeho konference a vystoupení v Argentině i v zahraničí, jeho předvolební kampaň, kdo byl i jeho stylistou, a je to ona, kdo pořád hlídá dveře vedoucí k nejvyššímu představiteli země. Mnozí politologové si dokonce myslí, že za celým fenoménem Milei stojí právě tahle drobná odbarvená blondýnka. Ona sama neposkytuje rozhovory a její hlas je slyšet málokdy. Vystudovala obor public relations a marketing. Také se pilně učila péct a měla obchod s dorty. Mezi její záliby patří čtení tarotových karet. Zkoušela i malovat a sochařit. Prý to byla ona, kdo přivedl svého bratra k esoterice.

Cesta k ekonomii

Kolaps argentinského měnového kursu ale přivedl na počátku 80. let Mileie k zájmu o ekonomii. Zajímal se například o zákon nabídky a poptávky, který se mu zdál být v rozporu s probíhající hyperinflací. Řekl, že viděl lidi, jak se v supermarketu „vrhají na zboží“, a začal studovat ekonomii podrobněji, aby ji pochopil. Postupně získal ekonomický titul na soukromé univerzitě v Belgranu a dva magisterské tituly na Instituto de Desarrollo Económico y Social a na soukromé univerzitě Torcuato di Tella. Byl a je ve svém oboru velmi dobře „vybaven“, napsal například desítky vědeckých prací věnujících se hospodářství.

Před vstupem do politiky se živil 20 let jako vysokoškolský pedagog a ekonomický poradce. A bylo mu zjevně jedno, pro koho pracoval. Byl například poradcem generála Antonia Bussiho – člena vojenské diktatury, jenž se koncem 90. let stal guvernérem státu Tucumán. Sloužil i jako hlavní ekonom nadace Acordar, kterou založil bývalý levicový prezidentský kandidát a také viceprezident Daniel Scioli. Nejpozoruhodnější v této části jeho životopisu však bylo deset let práce pro arménsko-argentinského magnáta Eduarda Eurnekiana. Miliardář mu po­skytl peníze na mediální podporu a moře kontaktů, jež Milei potřeboval pro svou budoucí kariéru. Pak se jejich cesty rozešly, protože se Eurnekianovi nelíbily  Mileiovy výpady proti papeži Fran­tiškovi.

Javier Milei před lety nazval Františka „imbecilem“, označil ho za „představitele zhoubnosti na Zemi“ a tvrdě ho kritizoval za jeho obranu sociální spravedlnosti. O podobných lidech argentinský prezident léta a s gustem hovoří jako o „zasraných levičácích“. Za svá slova o papeži se nakonec omluvil. Už to bylo moc i na některé jeho podporovatele. V této věci dokonce úplně otočil. S Františkem loni po svém zvolení prezidentem hodinu hovořil, ten mu jeho slova odpustil a slíbil mu, že koncem letošního roku zavítá do vlasti, což by byla jeho vůbec první cesta domů od zvolení v roce 2013. A 11. února se Milei ve Vatikánu s papežem setkal osobně u příležitosti svatořečení první argentinské světice. Bylo to shledání provázené objetími, úsměvy a vřelými slovy. Milei klečel v kostele, modlil se jako zbožný katolík. Připomnělo to jeho slova z prezidentské kampaně o tom, že jeho referencí je Mojžíš. A ještě nedávno tvrdil, že se začal přibližovat judaismu, že se denně věnuje studiu tóry, a nevyloučil, že v budoucnu konvertuje k této víře. Co z toho všeho, co slyšíme od Mileie o náboženství a jeho víře, máme tedy brát vážně? Co je pravda? Co pouze přetvářka? A platí to tak i v jiných věcech? Změnil názor na papeže jen proto, že to bylo v nové funkci neudržitelné? Uspokojivé odpovědi pravděpodobně nikdy nedostaneme.

V posledních zhruba pěti šesti letech ho „objevily“ televizní a rozhlasové stanice, do nichž byl zván s neuvěřitelnou frekvencí a komentoval všechno – ekonomiku, politiku i společnost. Stal se známý svými urážkami a výbuchy hněvu před kamerami. Vyhrožoval celé politické elitě, že ji zničí. Milei lépe než kdokoli jiný pochopil dlouhodobou únavu, kterou zažívá argentinská společnost vzhledem k nekonečným hospodářským krizím a nedostatku jasných politických odpovědí. Mluvil proto především k těm, kteří tvrdě pracují, ale nemohou vyjít s penězi. Jak napsal španělský deník El País, hovořil i k těm, „kteří se při západu slunce zavírají doma, protože se bojí vyjít ven; k těm, kteří se vyhýbají všem možným daním, protože se obávají o budoucnost. Mluví k těm, kteří jsou naštvaní, že jejich děti nemají dostatek hodin ve státních školách, a k těm, kteří musí čekat měsíce, jen aby se dostali k lékařskému specialistovi.“ Léta si tak připravoval půdu pro svoji politickou kariéru. V něčem jeho výroky o ekonomice připomínaly hospodářské a sociální reformy, které zaváděly vlády diktátora Augusta Pinocheta ve vedlejším Chile v 70. a 80. letech.

Argentinský prezident Javier Milei přijede do Prahy, převezme Výroční cenu Liberálního institutu

Zprávy

Do politiky se Milei naplno vrhl v roce 2021 s přesvědčením, že má poslání, jež dostal od někoho shůry: „Navždy skoncovat s inflací, navždy skoncovat s nejistotou, navždy skoncovat s privilegii politiků.“ Zkrátka navždy změnit Argentinu. Po zvolení do Národního kongresu tam ale zaujal spíše pozici extravagantního outsidera. To připomínalo jednu z frází připisovaných argentinskému exprezidentovi Carlosi Menemovi: „Kdybych řekl, co se přesně chystám udělat, nikdo by mě nevolil.“ A Milei se připravoval na volbu prezidenta…

Jeho plány v tomto směru byly a jsou velkolepé. Ovšem na to jeden demokratický život nemůže stačit. Vždyť sliboval, že pokud bude mít dostatek času u moci, za 35 let by Argentina mohla být jako Spojené státy. Za 40 let by to prý mohlo být jako v Irsku. To ale v jeho vlasti odpovídá deseti prezidentským obdobím. A Ústava Argentinské republiky umožňuje pouze dvě po sobě jdoucí období.

To, co slíbil, se v závěru kampaně a po zvolení prezidentem státu najednou snaží mírnit. Narazil totiž do pomyslné zdi jak v parlamentu, tak u protestujících davů v ulicích. Jedním z příkladů je inflace, která vyskočila v dubnu na gigantických 289 procent. Proto ze svých slibů ubírá: „Nebudeme privatizovat zdravotnictví. Nebudeme privatizovat školství. Nepovolíme neomezené nošení zbraní,“ říkal koncem roku. V nedávné minulosti ale tvrdil pravý opak.

Další závažnou otázkou proto je, co všechno dokáže a co může realizovat. Některé jeho přehnané výroky a návrhy chtěly často vše především rozbourat. Mnohé z toho se proto prostě nestane. Podívejme se, co všechno Milei tvrdil a dělal, protože to lépe dokresluje jeho povahu, charakter a ideje.

Proti všem

Jako ekonomický liberál se stavěl proti jakýmkoli státním zásahům do trhu. Říkal: „Stát je pedofil ve školce, s dětmi spoutanými řetězy a vykoupanými ve vazelíně.“ V roce 2020 volal: „Kdybych si měl vybrat mezi státem a mafií, vybral bych si mafii, protože mafie má kodexy, mafie dodržuje dohody, mafie nelže, a především mafie soutěží.“ Že mafie i zabíjí lidi, neříkal.

Navrhoval zrušení potratů, jež jsou v Argentině legální od roku 2020. Je proti eutanazii.

Popřel rozdíly v odměňování žen a mužů, které ale podle dostupných údajů představují mezi ­Argentinci 26 procent.

Odmítá, že by klimatickou změnu způsobili lidé.

Navrhoval privatizaci státních podniků i přírodních zdrojů, jako je uhlovodíkový průmysl, řeky a moře. Jedním z jeho argumentů bylo, že „pokud řeky budou mít vlastníky, nebudou již znečištěny“. Pokud Milei dodrží slovo, veřejné práce – na nichž závisí téměř 400 000 pracovních míst – budou paralyzovány a nabídnuty soukromému sektoru. V plánu je, aby ropná společnost YPF opět přešla do soukromých rukou, stejně jako Aerolíneas Argentinas a státní ­média. Chtěl zavést prodej lidských orgánů, protože i zde by měl fungovat volný trh.

Milei: Prezident s motorovou pilou aneb Když světu politiky vládne show

Komentáře

On a jeho konzervativní viceprezidentka Victoria Villarruelová popírají státní terorismus, relativizují zločiny proti lidskosti spáchané argentinskou vojenskou diktaturou (1976–1983) a označují je za „pouhé excesy“. Počet zabitých a zmizelých v době junty se přitom odhaduje na 10 až 30 tisíc lidí.

V zahraniční politice Milei v něčem tápe, v něčem je jednoznačný. V USA byl od svého zvolení za půl roku už čtyřikrát, ale s prezidentem Joem Bidenem se setkal jen jednou. Má velmi rád Donalda Trumpa. Je rovněž velkým podporovatelem Izraele. V jiných ­případech hazarduje příliš. Nejdříve svými výroky urazil sousední Brazílii, jež má levicového prezidenta Lulu, pak se s ním vzápětí smířil. Totéž provedl v případě Číny. Když zjistil, že bez zboží pocházejícího od firem asijského komunistického režimu se Argentina neobejde a že Peking odebírá desetinu argentinského exportu, přehodil výhybku.

Zvláštní osobní život

Podobně jako v případě politiky a ekonomiky je poněkud nejasný rovněž osobní život Javiera Mileie. Moc nenaznačují ani jeho životopisci. Jak už bylo řečeno, nejblíže je mu jeho sestra Karina. Když se ale rozhodoval pro politickou dráhu a následně do politiky otevřeně vstoupil, tak se začaly po jeho boku objevovat argentinské celebrity. Zřejmě usoudil, že mu to přinese další hlasy.

V letech 2018 až 2019 byl zasnoubený se zpěvačkou Danielou Moriovou. Loni a letos chodil se známou komičkou Fátimou Flórezovou, jež byla i imitátorkou bývalé prezidentky Cristiny Fernández de Kirchnerové. Odborníci na neverbální komunikaci jejich chování několikrát analyzovali a pořád se přou, zda se jednalo o skutečný, nebo fiktivní vztah. Flórezová se ovšem nedávno z prezidentova života vytratila. Někdy to pak celé vyvolává spekulace o jeho sexuální orientaci.

Šance tu je

Přestože se Argentina potýká s takřka nikdy nekončícími ekonomickými a společenskými problémy, šance na uzdravení má, ale musí být lépe řízena. To je šance pro Mileie. Vždyť země patří mezi státy s největšími zásobami lithia, má třetí největší zásoby břidličného plynu na světě, navíc je mocným producentem potravin, což je dnes oceňovaná komodita. Jak ale vládnout zemi, která měla například za 40 let skoro 30 guvernérů národní banky? To dokládá nestabilitu a chaos. A Milei tvrdil, že národní banku ani nepotřebuje. Od roku 1838 země nesplácela svůj zahraniční dluh nejméně devětkrát. Ekonomika klesala více než dvacetkrát za posledních 60 let, což je výsledek, jemuž se vyrovná pouze Demokratická republika Kongo.

Málokdo proto nesouhlasí s tím, že Argentina musí snížit vládní výdaje a motivovat soukromé investice, ale je více než pravděpodobné, že v důsledku toho budou v krátkodobém horizontu trpět milióny lidí, kteří využívají veřejné dotace a špatně placená, ale stabilní státní pracovní místa. Země má přitom i dlouhou tradici pouličních protestů proti ekonomické liberalizaci. Nic jiného než ji změnit ale nezbývá. Argentinský ekonom v minulosti rozhazoval myšlenky jako granáty a čekal, až vybuchnou. Pak se probíral mrtvolami. Jako prezident to dělat dál nemůže a postupně mění strategii i taktiku.

Přitom jen slova na naplnění mise Javieru Mileiovi stačit nebudou. K tomu, aby vymanil ­Argentinu z nekonečného cyklu krizí, bude muset udělat víc než jen zásadně reformovat ekonomiku. Bude muset získat zpět důvěru ­voličů, kteří si od svých vůdců za poslední desetiletí zvykli očekávat to nejhorší. Milei se rozhodl jít cestou vyhazování mostů do povětří. Jejich obnova je ale daleko obtížnější. Otázka proto zní: přišel už na to?

Javier Milei v Praze

Pokud by chtěl někdo hledat osobně alespoň částečnou odpověď na to, jaký je Javier Milei, bude k tomu mít brzy jedinečnou příležitost v Praze – prezident přijal pozvání Liberálního institutu a Anglo-American University a 24. června vystoupí s přednáškou v paláci Žofín. Pokud bychom usuzovali podle jeho lednového vystoupení na Světovém ekonomickém fóru ve švýcarském Davosu, čeká nás i v české metropoli skutečný nářez.