Reformy motorovou pilou. Dokáže Javier Milei vysekat Argentinu ze socialistické bídy?

Od poloviny 19. století až do první světové války byla Argentina nejrychleji rostoucí světovou ekonomikou, a ještě mezi válkami se tam i z Čech emigrovalo jako do Spojených států. Země byla výrazně bohatší než její původní kolonizátor – Španělsko Až v roce 1946, kdy usedl do prezidentského paláce Juan Perón, manžel legendární Evity. Zemi ovládl na desetiletí levicový populismus. Vláda znárodňovala, domácí firmy chránila před konkurencí a zaváděla levicovou politiku, jako bylo zdravotní či sociální pojištění, obvyklou v Evropě, a to ve velkém stylu. Typická byla mimořádná síla odborů. Občas se objevil reformátor, který se pokusil změnit cestu země. Takovým byl třeba v devadesátých letech Carlos Menem, jenž byl sice také perónista, ale nečekaně se pustil do privatizace, a zavedl dokonce plnou směnitelnost domácího pesa k dolaru v poměru jedna ku jedné, čímž se pokusil přimět bohaté Argentince, aby své úspory vyvedené do USA zase přivezli zpátky. Dlouho to nevydrželo.

S takovou politikou proto země od dvacátých let za jedno století spadla z první desítky nejvyspělejších zemí světa někam k sedmdesátému místu. Opakovaně zbankrotovala a populace chudla. Ještě v devadesátých letech byla Argentina výrazně bohatší než sousední Chile. To má dnes HDP na obyvatele 17 250 dolarů, zatímco Argentina něco přes třináct tisíc.