Lenka Zlámalová: Stát tlačí děti hrát při zdi. Nezkoušet hranice svých možností a neriskovat
Pořád dokola posloucháme, že jednou z velkých brzd naší prosperity je mentalita. Že jsme málo odvážní, málo riskujeme, bojíme se dělat chyby. Hrajeme příliš při zdi a na jistotu. Jenže o tom, jak hrajeme, zásadně rozhodují motivace, které nám systém dává. Pokud jsou ve společnosti nastavené tak, že lidem ukazují, že se vyplatí zkoušet, nebát se hrát co nejvýš, riskovat, pak se do toho budou zvlášť mladí, kteří se teprve formují, pouštět. Když naopak na každém kroku uvidí, že se vyplatí hrát na jistotu, udělají to. Motivace, které nám konkrétní společnost dává, jsou obrovské. Je to stejné jako s tresty. Kde věci prochází, nikdo se postihu nebojí. Kde jsou tvrdé, od porušování pravidel odrazují.
Jedním z prvních míst, kde se mladí lidé trénují v rozhodování, jsou přihlášky na střední školy. Až do loňského roku tady fungoval absurdní, děti naprosto zbytečně stresující systém, kdy bylo možné podat jen dvě přihlášky. Čistě jen proto, aby to úředníci na školy měli administrativně jednodušší.
Přitom všechny školy, které od státu dostávají dotaci na studenta, musí při přijímačkách alespoň z 60 procent v celkovém skóre vyhradit výsledkům z jednotné státní přijímací zkoušky z matematiky a češtiny, kterou organizuje státní institut Cermat. O 40 procentech pak můžou rozhodnout individuální zkoušky podle výběru samotné školy. Někdo se dívá na vysvědčení ze základní školy, někdo testuje obecné studijní předpoklady nebo cizí jazyky.
Právě jednotné přijímací zkoušky přitom dávají možnost, aby si děti daly na školy neomezený počet přihlášek. Stejně jako je možné je už dlouhé roky dávat na vysoké školy. Jednotnou přijímací zkoušku Cermat by pak stačilo udělat dvakrát. A ty lepší výsledky by dostaly všechny školy, o které má student zájem.
Dlouhé roky to bylo nepředstavitelné. Politici o tom nechtěli ani slyšet. Mezi tím dramaticky pokročily technologie, digitalizace, nastupuje umělá inteligence, algoritmy. Argumenty, jak je to administrativně náročné, se postupně stávaly obtížně hájitelnými.
Pak vláda přišla s velkou revolucí – přijímačky digitalizuje. A děti si budou moci dát místo dosavadních dvou tři přihlášky. Ale v jasném pořadí, jak moc chtějí na kterou ze zvolených škol nastoupit. Prostě seřazené priority. Algoritmy už tak měly automaticky na všechny školy vybírat děti, které uspěly. A rovnou je vyřazovat z pořadí na školu jejich další volby. Přestože na ni mělo dost bodů. Už rovnou bylo přijaté na svoji první zvolenou.
Hlavní školní inspektor Tomáš Zatloukal ale upozorňuje, že data jasně ukazují, že většina dětí si v tom omezeném počtu přihlášek rovnou srážela laťku. Vůbec se nepokusila o školy, na které by se přitom díky výsledkům hladce dostala. Děti úplně zbytečně hrály pod své možnosti. Ve strachu z neúspěchu se podcenily.
Zjevně tak mnoho z nich mohlo svůj talent rozvíjet na lepších školách. Jenže si netroufly. Kvůli naprosto zbytečně omezenému počtu tří přihlášek.
Kdyby si přitom mohly dát neomezený počet s jasným pořadím. Jednoduchý algoritmus by výsledky seřadil úplně stejně jako u nyní povolených možností. Na všech školách by hned v prvním kole automaticky skončily děti s nejlepšími výsledky, které o ně měly zájem.
Je to příklad, jak digitalizace dokáže správně propojit nejlepší studenty s nejlepšími vybranými školami. Zároveň nevystavovat děti úplně zbytečnému stresu a srážet jim laťku ambicí.
Kdyby stát nastavoval přijímačky podle zájmu dětí, a nikoliv úředníků a škol, udělal by to. Říká se tomu klientský přístup, kdy se vše točí kolem zákazníka. Soukromé firmy na ostře konkurenčním trhu pro něj musí dělat všechno, aby si ho získaly a udržely. Stát do toho nic netlačí.
Takže na to doplácí děti a země přichází o talenty. Jen kvůli většímu pohodlí škol a státních úředníků.
