Petr Havlík: Skákací euforie rozvlnila hokejové fandy. Na co jsme vlastně hrdí?
„Kdo neskáče, není Čech!“ Kolektivní skákání jako projev náruživého fandovství se stalo symbolem letošního Mistrovství světa v ledním hokeji. Květen 2024 se zapíše do historie našeho sportu nezapomenutelným způsobem. Skákalo se v halách, na náměstích, v hospodách i doma, skákalo se zkrátka všude. V duchu skákali i naši imobilní spoluobčané.
Plurál dokáže zázraky. Prostě jsme vyhráli MY, tedy my všichni, my skákající Češi. Konečně jsme v něčem opravdu dobří, ba co víc, momentálně nejlepší na světě. Mezi opojnou euforií z triumfálního úspěchu a případnou hořkostí z prohry je velmi tenká hranice. Vždyť ve čtvrtfinále jsme vyhráli nejtěsnějším rozdílem, ale na to se už dějiny ptát nebudou. Dějiny píše vítěz, a to jsme přeci my skákající Češi.
Takhle plná a rozradostněná náměstí jsme zažili v posledních dekádách jen dvakrát. Bylo to během olympijského turnaje v ledním hokeji v Naganu v roce 1998 a těsně po našem vítězství. A pak to bylo v listopadu 1989, kdy se konečně odporoučel komunistický režim. Nadšení má bohužel svoji dobu existence a pak vyprchává, až nakonec vyprchá úplně. Ti, co se ještě nedávno objímali a společně jásali, se začnou zase dělit na fandy toho a onoho. V sedmdesátých letech minulého století jsme zažili jeden výjimečně úspěšný sportovní rok. Bylo to zjevení v éře normalizační šedi. Psal se rok 1976, nejprve jsme vyhráli Mistrovství světa v ledním hokeji a pak Mistrovství Evropy ve fotbale. Že by inspirace pro rok 2024?
V Katovicích na Mistrovství světa v ledním hokeji jsme vyhráli velmi přesvědčivě. V první desítce kanadského bodování bylo 6 československých hokejistů, přičemž na prvních třech místech skončili Vladimír Martinec, Jiří Novák a Milan Nový. Nejlepším brankářem turnaje byl Jiří Holeček. Vítězství našeho týmu bylo dominantní. Hrálo se od 8. do 25. dubna 1976. Finálový turnaj ME ve fotbale hostily jugoslávský Bělehrad a Záhřeb. Bylo to ve druhé polovině června 1976. Naši vyhráli v semifinále nad Holandskem a pak slavně v penaltovém rozstřelu nad Německou spolkovou republikou. Převahu našeho týmu potvrdilo složení nejlepší jedenáctky turnaje. Bylo v ní šest československých fotbalistů – nejlepší brankář mistrovství Ivo Viktor a dále Ján Pivarník, Anton Ondruš, Jaroslav Pollák, Zdeněk Nehoda a pak také autor nezapomenutelného vršovického dloubáku Antonín Panenka.
Dva domácí nejpopulárnější sporty se tehdy staly symbolem (značkou) naší země. Já jsem v té době často jezdil do Polska a vím, že pro polské sportovní fandy jsme tehdy byli nedostižným vzorem a velmi nám naše úspěchy záviděli a nejen oni. Dnešní fandění je ještě o řád vášnivější. Přispívají tomu i nové komunikační možnosti a také rostoucí komercionalizace sportu, který je úzce propojen s reklamou a marketingem. Mnohem více než před bezmála padesáti lety. Vztah k vlasti, k vlajce, k hymně se během sportovního poblouznění najednou promění, všichni jsme v té době skákajícími vlastenci. Na jak dlouho? Na co jsme vlastně hrdí? Jsou to momentálně jen naši hokejisté? Schválně se pokusme zamyslet nad tím, co nebo kdo je pro nás zdrojem národní hrdosti.
Malé národy musí udržovat svoji kulturu, je to důležité právě nyní ve spojené Evropě, kam vnášíme svůj vklad. Naše kultura nám dává vlastní identitu a svébytnost. Mluvíme o jazyku, o přírodě, o historii, o tradicích (o víře) a o umění. Je to dědictví, které neseme po předcích a budeme je předávat potomkům. Nejde jen o skákání při hokeji či fotbale. Profesionální sport nás může učit tomu, že tvrdá práce se vyplácí, můžeme se nechat inspirovat obětováním, vytrvalostí a respektem k druhým (spoluhráčům i soupeřům). S tou naší národní hrdostí je to jako na horské dráze, občas sklouzne v nekritické nadšení a velké iluze. A když euforie vyprchá, tak stejně rychle nastupuje fáze skeptičnosti, pasivity a lhostejnosti. Jako národ jsme kreativní, umíme přežít každou krizi a umíme se jednou za čas davově nadchnout…
„Vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoli nenávist k jiným.“ T. G. Masaryk (1850‒1937)
