Pavel Páral: Nové poplatky za Českou televizi jsou absurdní. Nevíme, co si vlastně platíme
Rozdávat cizí peníze na údajně bohulibé účely jde dobře každé vládě a ani tato zjevně není výjimkou. Co je pozoruhodné, nebojí se přitom sáhnout do kapsy občanům a firmám, jak nyní předvádí s koncesionářským poplatkem pro Českou televizi a Český rozhlas. Navýšení plateb není sice nijak omračující, jako třeba cenový skok u elektřiny, či navýšení daně z nemovitostí, nicméně nějaké peníze to jsou a ze srovnání vyplývá, že v porovnání se průměrnou mzdou, kde to dělá 0,45 procenta, to budou třetí nejvyšší poplatky v Evropě, a budeme tak platit více než Němci, Rakušané, či Italové.
Navíc to, jak má být systém nově nastaven, je tak absurdní, že vyvolává silný nesouhlas nemalé části poplatníků. A zcela oprávněně. Například zatížení firem podle počtu zaměstnanců televizním poplatkem se zdůvodňuje fakt těžko. Pokladní v Lidlu či dělník někde na páse fakt sotva konzumují při práci nějaké veřejnoprávní vysílání, které by měl jejich zaměstnavatel za ně hradit. A nejde úplně o pakatel. Velká firma nad pět set zaměstnanců by měla zaplatit zhruba čtvrt milionu korun ročně.
Když k tomu přičteme, že poplatkem má být zatížen každý, kdo má internetové připojení, třeba jen přes telefon, těžko se zbavíme přesvědčení, že zde vláda chce udělat z koncesionářského poplatku nějakou daň a snaží se masivně rozšířit počet poplatníků. A společnosti, které tu novou daň vyberou, ji pak použijí ve skutečnosti prakticky podle vlastního uvážení.
Co je veřejnoprávní službou, kterou je možné hradit z poplatku, má pravěkou, více třicet let starou a zcela nevyhovující definici a nová, odpovídající tomuto století má být zpracována někdy pak v rámci jakýchsi Memorand. To vznikne tak, že si ho sepíše příslušný generální ředitel, schválí mu to jeho mediální rada a pak podepíše ministr kultury, což není zrovna vyčerpávající veřejná diskuse se zástupci občanů na téma, co si vlastně jako veřejnoprávní službu chtějí platit.
Přitom právě předmět toho, za co občané zaplatí ze svých nových, a vyšších daní, by mělo být základní podmínkou přiznání jakéhokoli nároku na příjem z koncesionářského poplatku a mělo by být jasně zakotveno v zákoně, v němž se občanům ukládá povinnost zaplatit.
Nejde o nějaký nový problém. Zákonné vymezení toho, co je dnes ve skutečnosti veřejnoprávní služba a co už bohapustý byznys, notoricky chybí už dlouho. A tak se různí komentátoři mohou celkem pravidelně dohadovat, zda je správné z poplatků financovat Stardance či jinak vysoce ziskové přenosy z vrcholového sportu, ale je jim to pendrek platné.
Vzniká tak silně nerovné prostředí na mediálním trhu, kde dnes s výjimkou právě veřejnoprávních médií není nikomu zrovna dvakrát do skoku. Jde o tvrdý byznys, v němž má část konkurentů výhodu peněz, o něž nemusí soutěžit, protože je vybere od lidí jak finančák. Kromě toho dlouhodobě marná je diskuse o expanzi veřejnoprávních institucí do oblasti nových médií na internetu, kde je privátní sektor jednoznačně už léta v nerovné soutěži, protože daňovými poplatníky dotovaný veřejnoprávní obsah ve stále se měnících médiích zde není nijak vymezen a trh je jen jeden. Konkurence je tvrdá a privátní mediální domy musejí sekat náklady už léta a hodně tvrdě, aby se na tom trhu udržely.
Všichni přitom respektovali specifickou roli veřejnoprávních médií a jejich postavení nepostradatelné součásti trhu. I to, že přes příjmy z poplatků si stále častěji sahají i po běžných financích z byznysu.
Ale teď se chystá změna, kdy bez vymezení použití dodatečných peněz má být celý balík zvýhodnění ještě o hodně větší. Podle ministerstva kultury by se příjmy ČT měly zvýšit o 861 milionů ze současných zhruba sedmi miliard a u ČRo 331 milionů. To je ale jen odhad ministerstva kultury. A asociace soukromých médií došly k podstatně vyšším číslům, kdy by se výnos z nové veřejnoprávní daně mohl ve skutečnosti zvednout až o dvacet procent proti dosavadní úrovni. A to už opravdu není fér.
