Té podobnosti historie a současnosti si skoro nejde nevšimnout. Znovu jsme součástí širšího evropského integračního celku a znovu moc nevíme, jak s tím naložit. Snažíme se být jak uvnitř, tak mimo. Chceme čerpat výhody a nepodílet se na nevýhodách.
My a Vídeň
Svatá říše římská se nepočítá. Ta byla říší jen podle jména, společného (kromě panovníka, který však fakticky celému území nevládl, ale „jen“ používal královský či císařský titul) neměly jednotlivé země vlastně nic.
Součástí habsburského soustátí jsme ovšem byli už skutečně naplno. Nechme stranou dlouhá staletí, kdy nebylo věcí politické volby, jestli a jak se budeme angažovat. To se však změnilo – nejprve nakrátko v roce 1848, poté natrvalo od roku 1861. V té době, po reformách Marie Terezie a Josefa II., už byl habsburský stát dosti silně centralizovaný pod vládou rakouských Němců, bez českého a uherského vlivu.
Když vznikl v roce 1861 po vydání ústavy Říšský sněm, čeští zástupci v něm na rozdíl od hrdých Uhrů zaujali loajální pozici a čekali, že za ni budou odměněni. Během krátké doby si ale všimli, že Uhrům se jejich pasívní odpor, kdy Říšský sněm bojkotovali, vyplácí víc, a tak začali jeho jednání bojkotovat taky. I tady jako v řadě jiných oblastí ale platí, že když dva dělají totéž, není to totéž. Maďarům šlo jejich vzdorování, snad i díky jejich velkogrófské povaze, vždy lépe. Po porážce Rakouska Pruskem v roce 1866 si dokonce vydobyli vnitřní rozdělení císařství, proměnu státu na Rakousko-Uhersko. My nic. Uraženě jsme v politice pasívní rezistence, jíž si vlastně ve Vídni nikdo moc nevšímal, pokračovali, a to dalších deset let.
Z extrému do extrému
Jak už to ale u nás bývá, obtížně nacházíme vyrovnanou polohu, takže jsme se od jednoho extrému přehoupli k druhému. Zahájili jsme desetiletou éru, kterou jsme nedůstojně označovali jako drobečkovou politiku – když už nemůžeme s rakouskými Němci a Maďary sedět u jednoho stolu jako rovný s rovným, budeme sbírat alespoň drobečky (drobné konkrétní ústupky), jež spadnou pod stůl.
Až pak, na přelomu století, jsme politicky dospěli, pochopili možnosti a výhody parlamentního způsobu vlády a reality rakouské politiky a začali, tedy alespoň někteří politici a politické síly, těchto demokratických vymožeností účelně využívat. Začali jsme vytvářet ad hoc potřebné národní koalice a dosahovat i větších změn. Ve vládách jsme začali mít nejenom ministry tzv. krajany, kteří jen reprezentovali danou zemi, ale i ministry obchodu, zemědělství apod.
Přesto – a to je jádro problému – většinově byl vídeňský parlament vnímán jako něco ne našeho, jako něco cizího, s čím je potřeba bojovat, moc se s tím ale neušpinit.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
