Očima Ondřeje Kobzy: To bylo vo fous. Svatební kytice od ženicha

Sedíme tedy u konce svatebního obřadu vepředu u oltáře. Nejvýznamnější okamžik mého života. Kamarád violoncellista s varhaníkem hrají vrcholné dílo Arva Pärta Fratres. Snažím se ponořit do tklivé hudby. Když vtom se mi oči zastaví na klekátku. Vzpomínám, že kněz přece říkal, že si na něj může nevěsta odložit tu kytici. S hrůzou si uvědomuju, že tam ta kytice není. Nenápadně pokynu v kostele plném lidí po koordinátorce družiček. Přistoupí. Všichni mezitím pozorně naslouchají duchovní hudbě. Syknu: kde je ta kytka? Běží se zeptat. Ponořím se do poslechu hudby. Ještě že jsem si na to vzpomněl. Mohl se stát malér. Koordinátorka přiběhne a vzkazuje od floristky, že prý jsem ji měl dělat já. Jaj, tak já na ni úplně zapomněl. Improvizuji a říkám, ať doběhne ke mně do nedalekého domečku, tam na stole najde kytici heřmánku, který jsem nasbíral před pár dny jen tak do vázy do okna. Použijeme ji jako svatební kytici.