Kryštof Pavelka: Čistka mezi ruskou generalitou. Putin se kodrcá ve stopách Hitlera a Stalina
Za poslední měsíc bylo v Rusku zatčeno pět vysokých důstojníků a zaměstnanců ministerstva obrany. Samotný ministr Šojgu byl rovněž nahrazen. Jde o mocenský boj, nebo ruský diktátor hledá obětní beránky za masakr ruské armády na Ukrajině?
Náměstek ministra obrany Timur Ivanov. Šéf Hlavního personálního ředitelství ministerstva obrany generálporučík Jurij Kuzněcov. Bývalý velitel 58. armády, která se účastní agrese proti Ukrajině, generálmajor Ivan Popov. To jsou někteří z vysokých činitelů ruského vojenského aparátu, kteří byli v posledních týdnech zatčeni a čekají je dlouhé roky ve vězeňských lágrech. Celkově se zatím počet zadržených ruských generálů zastavil na pěti, znalci poměrů v Kremlu však shodně odhadují, že tohle je teprve začátek největší armádní čistky v ruské moderní historii. Oficiální důvod zatčení byl ve všech případech stejný: korupce a rozkrádání armádních financí.
Putinova válečná stezka
Stíhat korupci dává přitom v současném Rusku asi takový smysl, jako vyčítat Ostravákům, že mluví krátce. Putinův režim je doslova na korupci postaven, je to jeho nejvlastnější přirozenost. A ty největší podíly z lupu národního bohatství tečou do kapes přímo kápům na vrcholu zločinecké organizace převlečené za ruský stát. Sám Putin je, podobně jako kdysi Kaddáfí velmi pravděpodobně nejbohatší člověk na světě, byť jeho jméno se v každoročním přehledu magazínu Forbes neobjevuje.
Zatímco v chudých regionech Ruska, odkud odchází desítky tisíc mužů zemřít ošklivou smrtí na jatkách ukrajinské fronty, dodnes nemá obyvatelstvo funkční kanalizaci, vodovody nebo veřejné osvětlení, Putin a jeho věrchuška si staví obludně luxusní paláce a dači za miliardy dolarů. Představa, že by se ruský režim nyní pustil do jakési vlastní verze akce Čisté ruce, je tedy komická. Zátah proti tak vysoce postaveným lidem, jako je Timur Ivanov či Ivan Popov, by přitom nebyl možný bez posvěcení šéfa Kremlu. Proč Putin vytáhl na válečnou stezku proti vlastním generálům? Důvodů je několik.
FSB tě vidí
První souvisí s obecnou povahou diktatur a paranoiou vlastní všem autokratům. Generalitu si likvidovali Stalin i Hitler a současný vládce Ruska se kodrcá v jejich krvavých stopách. Loňský případ Prigožin prokázal, že velitel, který má k dispozici pár tisíc odhodlaných gaunerů s kulomety a tanky, to v Putinově říši může dotáhnout daleko. Třeba obsadit milionový Rostov na Donu, sestřelovat ruská armádní letadla a chystat se k pochodu na Moskvu. Putin zahájením čistek vzkázal špičkám armády i různým místním bossům, aby se na něco podobného ani neodvažovali myslet. Putin v posledních týdnech také nepochybně dumá, co se stane s Čečenskem po smrti tamního, podle všeho nevyléčitelně nemocného satrapy Kadyrova.
Čečenské milice sice na Ukrajině prosluly spíš natáčením videí na TikTok a popravami ustupujících příslušníků pravidelné ruské armády, než ochotou bojovat, ale na domácím hřišti by jistě uměly udělat pořádnou paseku. Zejména v situaci, kdy je většina ruské vojenské síly zaneprázdněna umíráním na frontě. V tradičně odbojné Čečně se po Kadyrovově smrti patrně rozhoří boj o moc a nový pohlavár možná nebude chtít hrát roli poslušného Putinova pejska, jak to činil jeho předchůdce. Aktuální čistka mezi vysokými důstojníky tak může být i preventivním signálem Kremlu na Kavkaz: FSB vás vidí a je připravena.
Postradatelné maso
Dále má aktuální čistka původ ve specifickém vztahu režimu k armádě. I když by to podle všudypřítomných plakátů s invazními zetky v ulicích měst i hysterie televizní propagandy, která nepřetržitě vytrubuje o zázračné síle ruských zbraní a morální nadřazenosti nepřemožitelných ruských vojáků, mohlo působit, že Rusko je vojenská diktatura, opak je pravdou.
Putinovo Rusko je, stejně jako Sovětský svaz, k jehož odkazu se bývalý kágébák hlásí, čistokrevný policejní stát. Putin i jeho nejbližší silovici jako Naryškin, Bortnikov či Patrušev vzešli z prostředí tajných služeb, případně některé z nich aktuálně šéfují a bezpečácká mentalita je základem jejich politiky. Mezi tajnými a armádou panuje v Rusku brutální rivalita už od časů leninské Čeky a rozvědčíci v tomto soupeření měli vždy navrch. V Rusku se nyní hraje o kontrolu obřích finančních toků, jež země alokuje na pokračování vojenské katastrofy na Ukrajině. FSB chce tuto výhodu pro sebe.
Byli to přitom právě zpravodajci, kdo Putina před zahájením invaze nakrmili z prstu vycucanými informacemi o tom, že ruské tanky dojedou do Kyjeva po červeném koberci za jásotu „osvobozených“ Ukrajinců. Zatímco tedy režimní propaganda oslavuje hrdinství bojovníků „speciální vojenské operace“, v realitě plní řadový ruský pěšák stejný účel, jaký plnil v historii vždy: absolutně postradatelný kanonenfutr. Ruští vojáci sami o sobě v příspěvcích, jež umísťují na síť Telegram, mluví jako o „mase“. A pokud si některý z vysokých armádních důstojníků dovolí kritizovat například zoufalý stav logistiky či výcviku, jako to v minulém roce udělal mezi svými podřízenými mimořádně oblíbený generálmajor Ivan Popov, čeká ho vykonstruovaný proces v režii tajné policie a trestanecký lágr. V Putinově říši drží otěže moci fízlové. Vojáci jsou tu od toho, aby na slovo poslouchali a umírali.
Masakr
Třetím důvodem série zatčení mezi ruskou generalitou je potřeba odhalení domnělých vnitřních nepřátel a sabotérů válečného úsilí. Dokonce i v naprosto nesvobodném Rusku, zemi s totálně zombifikovaným veřejným prostorem, si tu a tam někdo všimne, že agrese proti Ukrajině jaksi nejde podle plánu. Cíle invaze stanovil sám Putin veřejně a pregnantně hned v první den války: odstranění (pokud možno fyzické) prezidenta Zelenského a jeho vlády, instalace Moskvou kontrolovaného režimu, odzbrojení ukrajinské armády.
Konflikt už trvá dva roky a tři měsíce. Zatímco Putin nemůže opustit Rusko, úřaduje z bunkru a při jednání s členy kabinetu je usazen za komicky dlouhým stolem, asi aby od věrchušky nechytil blechy, Zelenskyj jezdí po celém světě ze summitu na summit a státníci si s ním fotí selfíčka. Ukrajinská armáda má k dispozici západní techniku, včetně tanků, raket a brzy i stíhaček. A ruské síly aktuálně okupují významně menší část ukrajinského území než dva měsíce po invazi. Dokonce i v Rusku, zemi neomezených možností, lze stav na bojišti jen obtížně líčit jako nezadržitelný postup hrdinných molodců, kteří už zítra dobudou Kyjev a pozítří Berlín. Rozsah masakru ruské živé síly i techniky na Ukrajině je především pro obyvatele Západu nepředstavitelný. Na frontě nyní každý týden zemře nebo je těžce raněno víc okupantů, než kolik padlo vojáků USA za dvacet let globální války proti teroru.
Spustit železnou oponu
Diktátor Putin musel najít viníky všech výše popsaných mrzení. Přiznat pravdu, totiž že jeho frontální útok na Ukrajinu je zatím největší vojensko-politickou blamáží 21. století, pochopitelně nemůže. Režim tedy musel označit někoho, kdo může za jeho neúspěchy. Podobně jako dříve komunisté, kteří hledali zrádce ve vlastních řadách, když ekonomiky socialistických států začaly nevyhnutelně kolabovat. Ruskému národu byli proto předloženi údajně zkorumpovaní generálové a také několik raketových vědců, zatčených v průběhu tohoto a minulého roku a obviněných z vlastizrady.
Nebýt jejich zrady, jsou už ruské tanky na slovenských hranicích a ruské rakety mohly dávno úspěšně pršet na Varšavu, místo aby s bídou občas trefily nádraží či dětské hřiště na Ukrajině, říká režim svým poddaným. Naprosté většině Rusů tohle vysvětlení stačí a bude stačit. Válka bude pokračovat. Jediné, co může svobodný svět udělat, pokud sám nechce jít s Ruskem do otevřeného konfliktu, je poskytnout Ukrajině takové množství zbraní i munice, že okupanty sama vypráská za hranice. A na celé linii dotyku mezi demokratickými státy a Mordorem Vladimira Putina pak spustit novou železnou oponu.
