Viliam Buchert: Politické šílenství a bláznivé kousky před volbami ve Francii. Macron miluje rozvrat
Ponížení. Tak je označována zdrcující porážka koalice francouzského prezidenta Emmanuela Macrona ve volbách do Evropského parlamentu. Ten pak ihned rozpustil Národní shromáždění a vyhlásil nové volby, které se budou konat 30. června a druhé kolo 7. července. Přestože Macronovi v nich hrozí další porážka, on rád riskuje a libuje si v rozvratu. Jenže jak napsal ve svém komentáři web Politico, nastávající „volby se změnily v bláznivou reality show a francouzská politická třída se rozpadá v hádkách a zášti“.
Ještě nikdy v historii neměly volby do Evropského parlamentu tak fatální dopad na francouzskou politiku. Předčasné volby by totiž mohly vést i k vládě nacionalistické strany Národní sdružení, jejíž nejznámější představitelkou je Marine Le Penová. I když ta má dnes po boku největší mladou hvězdu francouzské politiky, jen osmadvacetiletého výřečného Jordana Bardellu, který je předsedou strany. A jak se říká – i možným budoucím prezidentem. Národní sdružení v eurovolbách s lídrem Bardellou porazilo Macronovu koalici o téměř 17 procent. Navíc je to strana, která zdá se na rozdíl od jiných drží pohromě a je hladová po dalším velkém vítězství. Jiné politické subjekty se totiž před volbami propadly do chaosu.
Stranické anarchie
Na krajní pravici, konkrétně ve straně Rekonkvista, o které se předpokládalo, že by mohla v budoucnosti spolupracovat právě s Le Penovou, vypukla mezi nejvýznamnější osobnosti strany otevřená válka. Ta byla na obzoru už v čase kampaně do europarlamentu. Divoký zakladatel Rekonkvisty Éric Zemmour (byl mimochodem několikrát odsouzen za nenávistné projevy) útočil na Národní sdružení, zatímco jeho lídryně kandidátky Marion Maréchalová se toho zdržela. Aby ne, je to neteř Marine Le Penové. Maréchalová chce teď s Bardellou vytvořit „jednotnou pravicovou frontu“. Zemmour to ale odmítl a došlo to tak daleko, že Maréchalová vyzvala členy vlastní strany ať volí konkurenci. „Jsem znechucený a zraněný,“ říká zradou zaskočený Zemmour a chce atraktivní blondýnku Maréchalovou vyloučit ze strany.
Ještě větší rozkol postihl po eurovolbách středopravicové Republikány. Ti mají také spadeno na Macrona, ale musí být s někým ve spojenectví, aby uspěli. Situace ve straně je ale naprosto chaotická a politici se chovají jako anarchisté. Republikánský předseda Éric Ciotti prohlásil, že se jeho strana spojí s Le Penovou pro nadcházející volby. Vzápětí generální tajemnice strany Annie Genevardová svolala mimořádné zasedání politického výboru Republikánů a to Ciottiho vyloučilo ze svých řad. Ovšem ten celou proceduru zpochybnil a aby toho nebylo málo, zabarikádoval se v sídle strany. Tam natočil za doprovodu epického soundtracku video, které někteří francouzští komentátoři přirovnali k paranoickým projevům herce Al Pacina v gangsterce Zjizvená tvář.
Složitá je i situace na levici.
Před dvěma lety se čtyři hlavní levicové strany – komunisté, socialisté, zelení a hnutí Nepoddajná Francie Jeana-Luca Mélenchona – dohodly na jedné levicové frontě, což jim umožnilo více než zdvojnásobit počet jejich míst v Národním shromáždění a následně zablokovat Macronovi získání většiny. Ovšem ani tato aliance nepřežila a každá ze stran v nedávných evropských volbách kandidovala samostatně. Neshody panovaly především v pohledu na Ukrajinu i na válku v Gaze. Například radikál Mélanchon odmítl označit palestinský Hamás za teroristickou organizaci. Sociální demokrat Raphaël Glucksmann před eurovolbami proto opakoval, že už „nebude cesty zpět“ ke spolupráci s buřičem Mélenchonem. Jenže levice se teď překvapivě dohodla, že v každém volebním obvodu postaví jednotné kandidátní listiny. Její akcie tak hned posílily.
Všechny tyto rozepře chce využít Emmanuel Macron, protože jedinou prezidentovou šancí, jak se vyhnout další drtivé porážce, je vsadit na rozkol mezi svými oponenty. Zda se mu to podaří, je otázkou. A pokud ne, co Francii čeká?
Nesnadné vládnutí
Předchozí rozpuštění Národního shromáždění, tedy kroku, který udělal Macron, se datuje do roku 1997 a bylo vyvoláno prezidentem Jacquesem Chirakem. Jeho záměrem bylo vdechnout nový život prezidentské většině v parlamentu, která byla oslabena masovými demonstracemi proti důchodové reformě z roku 1995 a plánům na snížení deficitu z roku 1997. Jenže Chiracovo rozhodnutí vedlo k nástupu levice s vládou vedenou socialistou Lionelem Jospinem. A jeho kabinet prosadil většinu věcí, které chtěl, i když s tím prezident Chirac nesouhlasil. Čeká něco podobného Macrona?
Problémem je, že už teď je v Národním shromáždění deset politických seskupení, což vládě ztěžovalo získání většiny při hlasování o mnoha návrzích zákonů. Jednou ze zásadních otázek proto je, zda parlament vyjde z nastávajících voleb stejně roztříštěný jako v roce 2022. Už tehdy byla atomizace stran pro pátou francouzskou republiku bezprecedentní.
Výsledkem celé taškařice v zemi galského kohouta nakonec může být, že po volbách bude jedno, jakou politickou barvu bude mít hlava státu. Síla Macrona může být až do dalších prezidentských voleb v roce 2027 neutralizována nebo značně oslabena.
Pokud by volby jednoznačně vyhrálo Národní sdružení Marine Le Penové a Jiordana Bardelly a dokázalo pak najít spojence pro vládnutí, Macron by neměl jinou možnost než jmenovat premiéra z tábora nepřátel. Průzkumy přitom nasvědčují tomu, že v parlamentu by mohla mít nejsilnější pozice právě radikální pravice a silná bude i sjednocená levice. Emmanuel Macron by se pak ocitl mezi mlýnskými kameny a jeho vize, kterými zásobuje svět, by upadly v zapomnění.
Snad alespoň při současném politickém chaosu Francie dobře zvládne letní olympiádu v Paříži.
