Švýcarská konference o míru odhlasovala závěrečnou deklaraci, slaboučkou jak pavučinka. Vyzvala Rusy, aby vrátili unesené děti. A komise, aby dál hledaly, jak cestu k míru najít. I toto minimum několik zemí odmítlo podepsat. Cesta k válce se opět pootevřela. Někdo říká alespoň první krok k míru…
Za necelý rok bude Evropa (bez Balkánu) oslavovat osmdesát let míru. Je to úctyhodný interval, podobný se v dějinách světa nenachází. Po každé válce následovalo snění o věčném míru. To se začalo plnit až po mnichovském soudu, který vzal vážně předpoklad, že válka je zločin.
Žili jsme dlouhá léta bez obav. Ani za karibské nebo berlínské krize jsme nevěřili, že válka přijde. Sovětský svaz jí strašil tak neohrabaným způsobem, že jeho kampaně vyvolávaly spíš smích a klid než obavu. Západ se asi bál, ale my, lid porobených zemí, jsme viděli jen strašení vystrašených. Moskevské předáky nikdo neohrožoval. Obavy měli jen sami ze sebe. Oprávněně. Zkáza Sovětského svazu nepovstala z útoku imperialistů, nýbrž z idejí a snů Gorbačova. Ten vytáhl kartu lidskosti a rudá stavba se sesypala. Pád vypadal, jako by si ho přáli i sami vůdcové. Nevěděli už kudy kam v tom rudém ráji.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
