Období více než deseti let neúspěšných pokusů novelizovat myslivecký zákon by letos mohlo konečně skončit. Ministerstvo zemědělství totiž po dlouhotrvající diskusi připravilo znění, které by mělo ještě tento měsíc poslat do legislativního procesu.
Stejně jako ve všech předchozích případech proti znění novely protestují myslivci, respektive myslivci sdružení v Českomoravské myslivecké jednotě (ČMMJ). Připomenout lze přitom, že ČMMJ není jedinou organizací hájící zájmy myslivců, byť je z hlediska četnosti členské základny dominantní. Také proto disponuje značnou lobbistickou silou, což se aktuálně projevuje tím, že s podporou novely váhají i někteří zástupci stávající vládní koalice, zejména pak z řad STAN a KDU-ČSL. Zástupci ČMMJ totiž straší veřejnost „koncem myslivosti“ jako zajištění veřejného zájmu péče o zvěř v naší zemi, ačkoli k tomu není jediný racionální důvod.
Myslivcům vadí především snížení takzvané minimální výměry honiteb ze stávajících 500 hektarů na polovinu, tedy 250 hektarů. V minulosti přitom činila minimální výměra honiteb na našem území 115 hektarů, současná plocha (500 hektarů) byla stanovena až socialistickým zákonem č. 23/1962 Sb. Ten v zásadě založil pojetí myslivosti v ČR jako „lidové myslivectví“ a tento nevyhovující stav trvá víceméně dodnes.
Samotné snížení minimální výměry honiteb nebude mít vliv na myslivost jako takovou, jde ale o nástroj, jak snížit škody působené na lesních porostech a hospodářských plodinách přemnoženou zvěří. Honitby (honební pozemky) nejsou totiž jen lesní plochy, ale také veškeré polní plochy, kterých je mimochodem více než těch lesních, a zvěř tak působí škody i na polních plodinách. Je tedy důležité, aby měli stavy přemnožené zvěře možnost regulovat i praktikující zemědělci. I proto zavádí novela takzvané nárokové povolenky (k lovu) pro hospodařící subjekty se souvislými pozemky nad 30 hektarů. Samozřejmě za podmínky, že potenciální lovci mají zbrojní průkazy a legálně držené zbraně.
Je přitom zřejmé, že těsnější propojení lesních a polních hospodářů s možností regulovat stavy zvěře generuje efektivnější způsob regulace jejich stavů, se znalostí konkrétní lokality a tamních počtů zvěře. Zvěř přitom působí ročně škody ve výši zhruba 2,5 miliardy korun (některé odhady mluví ale až o 10 miliardách) a vzniklé ztráty by měly lesníkům a hospodářům myslivci uhradit. To se ovšem neděje (myslivci tvrdí, že na to nemají peníze), čímž ale vzniká zkreslená představa o výši ztrát, pokud je někdo počítá pouze z kompenzací. Přemnožená zvěř likviduje zejména sazenice listnatých stromků, jimiž se po proběhlé kůrovcové kalamitě opětovně zalesňují vykácené plochy. Sazenice listnáčů jsou přitom oproti jehličnanům dražší, navíc míra poškození zasahuje zhruba třetinu stromků, a nemalou část (nejen) státní podpory k opětovného zalesnění v pestřejší skladbě porostů tak přemnožená zvěř zlikviduje. Novela mysliveckého zákona obsahuje i další důležité změny, například opatření k přesnější evidenci zvěře (digitální evidenční systém ISEM) či změny v plánech lovu tak, aby dalšímu nekontrolovatelnému množení zvěře bránily. Novela částečně snižuje i byrokracii a mimo jiné usnadňuje přijímání nových členů do honebních společenstev.
Obecně lze přitom konstatovat, že materiál z dílny Ministerstva zemědělství představuje přínos jak pro zemědělce, tak pro krajinu. Bylo by proto krajně nevhodné, aby i tento pokus modernizovat tuzemské myslivectví spadl pod stůl jen kvůli tomu, že část členů ČMMJ přesvědčí „své“ starosty, že změny nejsou potřebné. Je to totiž úplně naopak, již dnes je k jejich přijetí pozdě. Škody působené přemnoženou zvěří platíme v důsledku úplně všichni, a že je stávající systém nefunkční, je vidět i z těch nejnižších odhadů škod.
Autor je agrární analytik
