Na veřejnost se v posledních dnech dostaly podrobné informace ze závěrečného spisu vyšetřování střelby na Filozofické fakultě. Jako novináři samozřejmě chceme informovat veřejnost o posunu v případu. Jenže skutečně není nutné zveřejňovat každý jednotlivý detail. Hlavně kvůli truchlícím pozůstalým, ale také kvůli riziku, že by se mohli další podrobným popisem činu inspirovat.
Citlivost v podobných případech je na místě. Od tragédie na Filozofické fakultě uplynulo pouhých šest měsíců. Pozůstalí obětí, studenti a pedagogové, kteří se v tu dobu nacházeli v budově, i rodina samotného střelce se stále potýkají s následky oněch hrůzných dvaceti minut a všemi traumaty a bohužel i sekundární viktimizací pramenící z popisovaných podrobností médii.
Měla jsem možnost nahlédnout do práce a přístupu k této tragédii některých redakcí. Neříkám, že se o tragédii nemá informovat vůbec. Jen bych chtěla připomenout, že je potřeba s dostupnými informacemi, zvláště takto citlivými, zacházet obezřetně a s ohleduplností vůči pozůstalým.
Bez zbytečných podrobností, jmen obětí vražd a ukazování prstem na lidi, kteří za tento čin vůbec odpovědní nejsou. Čemu totiž pomůže vědět, kolika střelami bylo zasaženo malé dítě v Klánovicích? Jeden by se až podivil, že není popsáno, kolik kapek krve zůstalo v kočáru, jako v nějaké severské detektivce.
Přesná rekonstrukce činu může inspirovat další k podobnému aktu. Jen do dubna policie řešila přes 300 případů spojených s útokem na Filozofickou fakultu, včetně nebezpečného vyhrožování a schvalování trestného činu. Podle americké studie z roku 2017 od Jamese Meidla a Jonathana Ivyho právě podrobný popis chování útočníka může jednotlivce podnítit k podobnému chování. Možná by nebylo na škodu se něco od Američanů přiučit, přece jen mají se střelbou na školách větší zkušenosti.
Inspirace i glorifikace pachatelů
A když už jsme u Američanů, je také nasnadě připomenout takzvaný Columbine Effect, který nastal poté, co v roce 1999 dva studenti střední školy v coloradském městě Columbine zabili dvanáct svých spolužáků a jednoho učitele. Efekt Columbine znamenal nejen přísnější opatření na školách napříč zemí a nových taktik policejní práce, ale také napodobování u dalších útočníků.
Podle dat magazínu Mother Jones z roku 2019 se v posledních 20 letech tragédií na Columbine inspirovalo více než 100 lidí a plánovali vlastní útoky nejen v USA, ale i třeba v Německu. Od roku 1999 se spousta vědeckých studií zabývala otázkou, zda právě příliš podrobné informování médii o masových vraždách má za důsledek to, že se někdo o podobný útok pokusí. Odpověď je jednoduchá: ano, zhruba do 13 dnů.
Efekt Columbine ale také zaznamenal další fenomén: glorifikaci pachatelů mezi mladými lidmi. Představte si masové šílenství fanynek kterékoli populární chlapecké kapely na internetu: fanouškovské profily na sociálních sítích, povzdechy nad tím, jak je daný chlapec úžasný, povídky, ve kterých hlavní roli ovšem nehrají atraktivní zpěváci, ale dva zabijáci. A to se týká i dalších masových či sériových vrahů. I to je jeden z efektů, když je příliš mnoho informací o činu, podrobného informování o životech vrahů a fotek, které jsou ve veřejném prostoru sdílené.
Studenti žurnalistiky vyzývali redakce k ohleduplnější práci skrze petice, byly pořádány otevřené diskuze s šéfredaktory i odborníky, na kterých zazněly dopady práce. Zdá se ale, že i přes kritiku nicneříkajících výpovědí sousedů, ukazování obličeje střelce či publikování fotek skrývajících se studentů na římse v reálném čase, hon za senzací pokračuje.
Ve světle toho, co bylo ve veřejném prostoru v posledních dnech publikováno, by možná nebylo od věci se znovu podívat na náhubkový zákon a zahrnout silnější postihy, co se týče zveřejňování identit obětí násilí či přílišných podrobností trestných činů spáchaných na nezletilých. Nevolám po cenzuře, ale třeba by podobný postih zabránil tomu, aby se rodiny pozůstalých nejen střelby na Filozofické fakultě dozvídaly podrobnosti případu ještě před tím, než samy dostanou do rukou závěry vyšetřování.
