Zlámalová: V čem se liší radikální pravice a levice. Ve Francii je spojuje rozhazování desítek miliard eur
Do prvního kola parlamentních voleb ve Francii zbývá necelý týden. Ekonomové a investoři se děsí z pohledu na průzkumy. Úroky z francouzských dluhů letí vzhůru. Rozdíl mezi sazbou, za kterou si půjčuje Francie a Německo, je nejvyšší od roku 2012. Průzkumy do francouzského dvoukolového většinového systému se dělají obtížně. Do druhého kola v každém z 577 okrsků, z nichž vyjde jeden poslanec, postoupí všechny strany a koalice, které získají více než 12,5 procenta. Ve druhém kole vítězí ten z nich, kdo dostane nejvíc. Různé simulace ukazují, že Marine Le Penová by mohla získat až 290 křesel. A tím pádem by ani nemusela hledat do vlády koaličního partnera.
Prezident Emmanuel Macron je se svou stranou Obnova až třetí za novou koalicí, do níž se kompletně spojila levice od komunistů přes socialisty po zeleného pod vedením radikálního Jean-Luc Mélanchona.
Macron se ocitl v sevření radikální pravice a levice. A nezbývá mu než doufat, že voliči se vyděsí následků, které by si mohli s oběma uhnat. Toho, jaký by na jejich životní úroveň měla vliv ztráta důvěry investorů a prudké zdražení všech půjček. A těch má Francie se státním dluhem na úrovni 119 procent HDP skutečně hodně.
Programy radikální pravice a levice se od sebe v sociálních a ekonomických nápadech dají velmi těžko poznat. To, co provozuje Le Penová, je spíš národní socialismus s důrazem na silnou roli státu než pravicová politika. Institute Montaigne spočítal, že nové výdaje, které slibuje její strana, přijdou zhruba na 100 miliard eur (2 500 miliard korun). Premiérský kandidát Jordan Bardella to obhajuje tím, že se tyto výdaje „rozloží“ v čase. Pilotním slibem, se kterým šli už do evropských voleb, je znovu snížit důchodový věk ze 64 let, kam ho za obrovských demonstrací zvedl Emmanuel Macron teprve od letošního roku.
Klíčovým tématem všech voleb bývá ve Francii kromě migrace „kupní síla“. Bardella slibuje pokles cen energií. Nejdřív snížením DPH a pak novou regulací, kterou ale nejdřív musí prosadit v Evropské unii. Už jen snížení DPH na energie a paliva zvedne dluhy o 12 miliard eur. Dřívější důchody o další desítky miliard.
Právě zvýšení důchodového věku bylo jednou z Macronových reforem, za niž ho voliči v evropských volbách potrestali. Stejně jako za uvolnění pracovního práva.
Mélanchonova radikální levicová koalice jde ještě dál. Dluhy zvýší o 200 miliard eur (5 000 miliard korun). Opět slibuje, stejně jako Le Penová snížení důchodového věku. Tady až na 60 let. To by znamenalo dokonce návrat nikoliv na 62 let, odkud zvedal Macron, ale až před zvýšení, které prosadil v roce 2008 republikánský prezident Nicolas Sarkozy. Kromě toho levice chce výrazně zvýšit minimální mzdu. Na otázku, z čeho se to bude financovat, zní tradiční odpověď: z daní firem a bohatých.
Radikální levice i pravice chtějí ruku v ruce zvedat „kupní sílu“ nikoliv vyšším výkonem ekonomiky, ale čistě státními výdaji.
Je otázka, jestli se z těchto radikálních nápadů za desítky miliard eur nakonec Francouzi opravdu nevyděsí a nedají hlas nakonec jako nejméně špatnému řešení pro ekonomiku a životní úroveň Macronovi.
Francie v divoké formě ukazuje, jak funguje princip podkovy, kdy se radikální pravice a levice svým programem čím dál víc přibližují. Politické spektrum jako podkovu popsal francouzský filozof Jean-Pierrre Faye. Politické spektrum nevidí jako tradičně vnímanou linku, ale právě koňskou podkovu, kde střed leží nejdál od radikálních okrajů. Teď se podkova v nejostřejší verzi projevuje právě v jeho zemi.
