Strach a hnus v Pchjongjangu. To byla má první asociace, když jsem viděl, jak Vladimir Putin a Kim Čong-un spolu brázdí autem prázdnou šestiproudou dálnici v dystopické Severní Koreji. Připomnělo mi to výjevy z legendárního filmu Terryho Gilliama, ve kterém sjetí Benicio del Toro a Johnny Depp brázdí dálnice kolem Las Vegas. Jenže zatímco to první je komický film, to druhé realita, která pro obyvatele země, ve které Putin vládne, přestává být komickou. Ruský diktátor se totiž ke svému severokorejskému protějšku jezdí učit.
Zatímco v roce 1929 hřímal Klement Gottwald, jak se jezdí do Moskvy učit, jak politickým odpůrcům zakroutit krkem, Vladimir Putin se do KLDR o téměř sto let později jezdí učit, jak utahovat šrouby vlastním občanům. Kohorta propagandistů, která ho následovala, pěla ódy na to, jak v Severní Koreji vše funguje a jak se tamní diktátor těší velké podpoře. Lágry pro odpůrce hojně využívají obě země. Ale proč se nepřiučit v dalších praktikách a nenavázat na to nejhorší z dob Sovětského svazu. V Severní Koreji si pauzu od padesátých let totiž nedali ani na chvilku.
Putin ale nemá na vybranou. Kvůli konfrontační politice vůči Západu a krvavé dobyvačné válce na Ukrajině se prostě ocitl v izolaci, ze které není cesty ven. Mír nechce. Dohodnout se nechce. Jediné, co v rámci řešení války na Ukrajině dělá, je, že jeho vojáci vraždí stále více civilistů, jeho zbrojovky více zbrojí a jeho diplomacie přichází se stále absurdnějšími podmínkami. Díky kouzlení v rámci ruské centrální banky přežívá opakovaný pád rublu. Rusko se ekonomicky drží na nohou jen díky nedůslednosti západních zemích při vymáhání sankcí. Případně díky liknavosti v omezení dodávek jejich nerostných surovin. Mentálně, kulturně i sociálně je však jinak Rusko stejné jako Severní Korea. Jen s nerostným bohatstvím a atomovkami.
V Rusku to ale bolí všechny. Velmi. Navzdory velkohubým prohlášením čelných představitelů Putinova režimu chce být tamní elita součástí Západu. Chtějí tu mít chaty, vily, jachty. Chtějí tu studovat, pracovat, chodit na večírky a ukrývat si tu peníze. Do Číny se jim nechce, protože, i když Medvídek Pú ochotně nastavuje náruč, jeho objetí je následně pevnější než od medvěda na Urale. V Číně mohou totiž peníze, jachty, chaty, vily i lidé zmizet a už je nikdy nikdo nenajde. Evropa i USA byly pro Rusy bezpečné přístavy, ze kterých je Putin násilně odtáhl na pusté otevřené moře.
Zpátky to už nejde. Zatímco Putin čeká na americké volby a růst jeho spojenců v národních parlamentech v Evropě, Západ čeká na jeho smrt. Mezitím Ukrajina čeká na stíhačky a zbraně, které jí pomohou vyhrát zamrzající konflikt a vykřesat naději na návrat ztracených území. Všichni teď na něco čekají. Ale tak, jako čím dál tím víc trpí Ukrajina, stejnou měrou se to dotýká i Ruska. I tam došlo k oslabení celé jedné generace. Že je Rusů mnoho, je pravda, ale zaklínat se tím nejde do nekonečna. Už více než půl miliónu Rusů bylo na frontě vyřazeno z boje, tedy padlo nebo bylo vážně raněno. Milióny Rusů si nesou stigma nechtěných cizinců. Většina ruských sportovních svazů přichází o vrcholové akce.
A jak reaguje Putin? Spolu s dalšími zeměmi rozvojového světa, do kterého se Rusko pomalu řadí, pořádá olympiádu nechtěných, tzv. BRICS Games. Rusové tvrdí, že her se účastní 97 států a skoro pět tisíc sportovců. Ruský plavec Alexandr Malcev tam vyhrál dvě zlata. V jedné disciplíně závodil sám, v druhé byli dva a on porazil Thajce. Na probíhajícím fotbalovém EURU je Rusko zastoupeno pouze tak, že tam jeho vlajku donesli srbští fandové. Na olympiádě si zazávodí 14 atletů pod „neutrální“ vlajkou a bez hymny. Zbývá tak už jen tenis. A lední hokej. Na mistrovství světa sice stále Rusové nesmějí, ale Putin už s Kim Čong-unem vyjednal spolupráci mezi hokejovými svazy obou zemí. Když jsem reprezentaci KLDR viděl bruslit v rámci společného korejského týmu na předminulé olympiádě, vypadalo to, že mají brusle na nohou poprvé, a jihokorejským spoluhráčům to dost kazili.
Kromě projížďky v autě, přijetí královských poct a sportovní spolupráce dojednal Putin ještě celou řadu věcí. Z nich vynikají především zbrojní kontrakty mezi oběma zeměmi, čímž je zabezpečena další salva raket pro bombardování ukrajinských sídlišť. A také pomoc v případě, že se jedna z těchto zemí dostane do války. Rusko bude ve své izolaci dál a Putina budou nadále přijímat jen nedemokratické země, kde si třese rukou s diktátory a masovými vrahy. Pokud Putinovi podá ruku někdo z Evropy, měl by mít na paměti, že si ji od té krve ušpiní taky. A ještě možná načichne pachem izolace. A tenhle pach nepřebije ani nejkřupavější langoš, ani ty nejvoňavější halušky.
Text vychází také jako editorial nového Reflexu, který si od 27. června můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
