Vážený pane profesore, dočetla jsem, se, že jste před několika měsíci onemocněl vážnou neurologickou chorobou a celkem otevřeně o tom hovoříte. Můžete popsat, jak se s tak těžkou situací, kdy není šance na vyléčení, člověk může vyrovnat? Vy to totiž evidentně dokážete, vyšla Vám nedávno kniha, stále publikujete v Reflexu. Máte snad jako psychiatr před námi, laiky, nějaký „náskok“? Děkuji, Jana Jekovská
K pochopení toho, na co se ptáte, je třeba začít trochu od lesa. Možná jste si všimla, že když o sobě přemýšlíte, zdá se vám, jako by uvnitř vašeho já bylo ještě jedno já, jakýsi homunkulus, který to vaše já pozoruje. Takže když na něco myslíte, zároveň v sobě máte ještě jednoho dalšího človíčka, který pozoruje, na co myslíte.
Moje choroba se jmenuje multisystémová atrofie, typ P, což je onemocnění, které postihuje mozeček (takže vypadáte stále jako ožralá, mluvíte jako ožralá a vrávoráte jako ožralá), nigrostriatální dráhu (takže vypadáte jako parkinsonik, proto to P) a vegetativní funkce (urogenitální a zažívací trakt). K tomu přibývají další obtíže, jako jsou bolesti ve svalech, v kolenou a ve šlachách, úbytky svalové hmoty a otoky nohou. Průměrná doba dožití je šest až sedm let, ale někdy to jde pochopitelně rychleji. Kdyby mi někdo před rokem řekl, že nebudu moci řídit auto, že nebudu chodit, že nebudu moci psát, že nebudu moci polykat, že nebudu skoro moci mluvit, hodil bych flintu do žita.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
