Česká fotbalová reprezentace vypadla z fotbalového Eura, nevyhrála ani jeden zápas a získala jediný bod. Důvodů nezdaru jsme jak od samotných hráčů, tak trenérů i fotbalových expertů slyšeli několik – nepřálo nám štěstí, rozhodčí také nic moc, Barák se nechal v zápase s Tureckem blbě vyloučit atd. atd. To všechno může být pravda, ale důvody neúspěchu jsou hlubší a trvalejší – na současnou evropskou a světovou špičku prostě nemáme. To není o štěstí, ale o schopnostech. Ostatně v kolektivních sportech to je v případě Česka bohužel už obvyklé, i když se do toho někdy vklíní něco tak slastného jako vítězství na hokejovém šampionátu.
Už první zápas se silným Portugalskem v německém Lipsku přinesl zklamání. První poločas se na to nedalo dívat. Tedy nedalo se dívat na výkony některých českých hráčů. Byla to místy zoufalost. Pak se ale objevila hodnocení, že takticky jsme to vlastně „zvládli“, jen jsme neměli štěstí. Pokud je taktikou „nehrát fotbal“, tak jsme to takticky zvládli. Pak se ale nezaklínejme tím, že se hraje pro diváky. A k tomu štěstí. Jistě, dali jsme si vlastní gól a prohráli brankou v nastavení, ale chyby v naší obraně vyplynuly především z toho, že Portugalci na nás vyvíjeli obrovský tlak. Prostě nás přehrávali prakticky celý zápas, pak si těžko můžeme stěžovat na nevyzpytatelnou veličinu, jakou je štěstí či neštěstí.
S překvapením turnaje Gruzií jsme byli lepší, ale nedokázali jsme proměňovat šance. Opět je to jen v rovině štěstí-neštěstí? Nebo spíše chybí někdy schopnosti a um v útoku a mozkový trust v záloze? Přikláním se k druhé variantě. A jistě, štěstí jsme měli, když se v nastaveném čase řítili tři Gruzínci na jednoho českého obránce, ale ve vyložené šanci jejich hráč přestřelil branku. Ani z tohoto zápasu jsme se ale nepoučili.
Poslední zápas s Tureckem byl chvílemi divoký, hráli jsme většinu zápasu v deseti a síly na vítězství nezbývaly. Ovšem nebyli jsme lepší, i když Turci také nepředvedli žádný zázračný výkon.
Bylo to celkově nepovedené mistrovství. Nemá smysl se u toho vymlouvat na štěstí a rozhodčí, i když některá jejich rozhodnutí jsou nesrozumitelná a nesprávná. Problém českého fotbalu je hlubší.
Máme dva velmi dobré kluby v lize (Sparta, Slavia), jejichž kádry posilují početní cizinci. To je úplně v pořádku, bez toho se dnes v Evropě těžko může někdo dostat na vrchol nebo se mu alespoň někdy nějak přibližovat. Máme ale málo nejlepších českých hráčů ve špičkových klubech v zahraničí. Výběr pro reprezentaci je pak úzký. Navíc fotbal se za poslední desetiletí zásadně změnil. Nejenom samotná hra, profily hráčů či tréninkové metody, ale především jednotlivé reprezentační týmy jsou daleko vyrovnanější. Příkladem budiž na Euru nadšeně bojující Gruzie. S průměrnými výkony se už proto nelze většinou prosadit. A my jsme byli v Německu hodně průměrní.
Příkladem toho, že nezdar v Německu nebyl náhodný, je, že v poslední době jsme daleko na vrcholných turnajích nedošli. Reprezentace samostatné České republiky postoupila na Mistrovství světa pouze jedinkrát, a to v roce 2006. Na úspěch na Euru čekáme 20 let. Na co se u toho chceme vymlouvat, když to trvá tak dlouho? Na štěstí? To je mimořádně slabá sebereflexe.
