Minulý týden v Praze vystoupil izraelský historik Ilan Pappé, na debatě pořádané deníkem Alarm představil české vydání své knihy Etnické čištění Palestiny. Pappé je kontroverzní postava – jako jeden z velmi mála izraelských historiků zpochybňuje samotnou legitimitu tohoto státu, zejména pro okolnosti jeho vzniku. V debatě o izraelsko-palestinském konfliktu patří mezi nejvlivnější a nejcitovanější akademiky na světě. Je Pappé extremista, nebo disident? A co si lze z jeho vystoupení vzít a od čeho se raději držet dál?
Ilan Pappé byl v Česku už poněkolikáté. Před pár lety vystoupil v celkem zajímavé debatě o své knize Deset mýtů o Izraeli s exministrem Zaorálkem a novinářem Břetislavem Turečkem. Tentokrát však přijel v napjatější situaci – Izrael stále vede válku s Hamásem v pásmu Gazy, světová kritika izraelského postupu sílí a Česko je dál ostrovem v zásadě bezvýhradné podpory Netanjahuovy vlády.
Vydání knihy a emigrace
V téhle době vydává nakladatelství levicového deníku Alarm poprvé v češtině Pappého knihu Etnické čištění Palestiny. Knihu představil Alarm na besedě s Pappém v kině Ponrepo. Právě kvůli tomuto dílu Pappé v roce 2008 emigroval z Izraele. Na podkladě studia historických dokumentů a archivních materiálů v něm předkládá jinou verzi událostí kolem ustavení státu Izrael a první arabsko-izraelské války v roce 1948. Pappé dokládá, že Palestinci v roce 48 neodešli ze svých domovů dobrovolně, ale byli již před vyhlášením Izraele systematicky vyháněni židovskými milicemi Hagana a Irgun. Tento proces pokračoval během války a po ní a dle Pappého jej lze považovat za entickou čistku, tedy válečný zločin. Autor se řadí do proudu takzvaných „nových historiků“, jejichž práce přinesla nový pohled na vznik Izraele a zásadně ovlivnila celosvětovou debatu o izraelsko-palestinském konfliktu.
Když Pappé knihu vydal, byla jeho práce odsouzena izraelským parlamentem a Haifská univerzita jej suspendovala. Po velké podpoře z mezinárodní akademické scény bylo Pappého místo obnoveno, sám však vzápětí odešel a emigroval z Izraele, protože už si dle svých slov nepřišel vítaný. Od té doby působí ve Velké Británii, momentálně na Univerzitě v Exeteru.
Patří mezi radikální kritiky Izraele a ideologie sionismu, podporuje ekonomický bojkot Izraele a prosazuje takzvané jedno-státní řešení konfliktu – tedy aby na území „mezi mořem a řekou“ vznikl unitární stát s rovnými právy pro Židy i Araby. To však v překladu znamená konec Izraele jako židovského státu, protože na území historické Palestiny žije více Palestinců než Židů. Argumentem pro toto řešení je fakt, že už nyní Izrael tohle území v různých formách ovládá, jen nedává Palestincům stejná práva.
Radikální intelektuál
Pappé je kontroverzní, protože místy používá radikální rétoriku a tvrdí, že Izrael nepovažuje za legitimní stát. Často říká, že věří ve „svobodnou Palestinu od řeky k moři.“ V jeho knihách jsou navíc dle kritiků nesrovnalosti a menší faktické chyby.
Na debatě v Ponrepu se šéfredaktorem Alarmu Janem Bělíčkem většinou jen opakoval věci, které říká dlouhodobě a lidem, co se o konflikt zajímají, jsou známé. Že evropská podpora Izraeli vychází z komplexu viny po druhé světové válce, nebo že Izrael je poslední příklad osadnické kolonie v dnešním světě.
Někdy sklouzával k velké generalizaci, například když řekl, že „etnická čistka je struktura uvnitř myšlení Izraelců“ nebo že „většina izraelské společnosti sní o Izraeli bez Palestinců.“ V Gaze podle něj Izrael provádí genocidu. Možná nejzajímavější moment debaty byl, když Pappé dostal otázku, k čemu současná situace v Izraeli povede. Odpověděl, že „nyní sledujeme začátek konce sionistického projektu.“ Je přesvědčen, že v současné vleklé politicko-společenské krizi Izraele vyhrají radikální proudy a Izrael se potom rozloží sám zevnitř. Znělo to však trochu jako wishful thinking.
Který extremismus se toleruje
Ze strany podporovatelů Izraele vůči Ilanu Pappému často zaznívá, že je extremista, případně antisemita. Pappé tvrdí, že antisionismus, tedy odpor k ideji židovského státu v oblasti Palestiny, se nerovná antisemitismu. Jeho rodina uprchla ve třicátých letech před perzekucí z nacistického Německa, odmítá proto, že by sám mohl být antisemitou.
Je však Pappé extremista, pokud požaduje konec Izraele jako židovského státu? Pokud ano, měli bychom se zároveň ptát, proč česká veřejná debata tolik toleruje extremismus druhé strany. A proč například česká vláda ještě loni plánovala společné zasedání s tou izraelskou, jejíž členové taky používají frázi „od řeky k moři“, jen s opačným znaménkem, a někteří z nich, například ministr financí Becalel Smotrič, i teď otevřeně mluví o anexi Západního břehu Jordánu a znemožnění palestinské státnosti.
Pappého knihy stojí za to číst ideálně jako poučený laik – vzít si z nich podnětné informace, ale nepřebírat vždy jejich interpretaci a hodnotící prvky. Deset mýtů o Izraeli je dobrý úvod do argumentů kritiků Izraele, i proto je doporučuje zmíněný Břetislav Tureček, bývalý zpravodaj Českého Rozhlasu v Izraeli. Nejzajímavější by bylo vidět Pappého v debatě s někým z českých zastánců Izraele. Mohlo by se ukázat, kde Pappé ukazuje nám skrytou realitu, a kde naopak sám podléhá ideologickým mýtům.
